Hned člověk pookřeje, když se musí postarat o někoho dalšího. Už se nemusí zabývat jen sám sebou, ale může sám sebou být. Jaké blaho nechat se vést, následovat drobné ťapky a usmívat se na usměvavou němou tvář. Jen uši se nadzvedávají, tlapky tiše šoupají po chodnících a já jdu v závěsu. Při každičkém zatočení, za každým rohem se na mě dívají psí oči, pro něž jste tím nejcennějším, co může být. Láska, vedená na dvaceti centimetrech provázku, která je chvíli tady a chvíli tam. Něco tak neskutečně skutečného, co člověka připoutá a ví, že starosti jsou ty tam. Problémy vlastně nejsou a to, co je skutečné, jsi ty, já a naše vodítkové spojení. Jen to mě ujišťuje, že jsi tady a tebe, že já jsem tam. Nepustíme a neopustíme se nikdy, ani za tisíc let. Já tě vždy budu mít ve svém srdci a ty zase v tom svém. A až se zase potkáme, budeme tam spolu stát, skákat, honit se a mazlit, dokud nás nerozdělí. Dnes, ani zítra to nebude, tak si pojďme užít své blízkosti a milých radostí!
Co to ťapká v lese? Aronek se nese...
Žádné komentáře:
Okomentovat