Jak zvláštní to pocit se rozhostil v mé duši. Jsem to já a nejsem to já! Někdo na mě mluví a já vůbec nevnímám, co říká. Slova sklouzávají po mém těle a padají přímo na zem. Odráží se zpět, snaží se ulpět na mých rukou, ale já nevnímám. Nechci a nebudu vnímat to, co se kolem děje. Nebudu se zabývat malicherností dneška. Raději se uzavřu do svého vnitřního prostoru a jako robot budu pracovat. Snad tak alespoň přestanu vnímat tíhu, která mě tlačí na prsou a nedá mi nadechnout. Jak dalece může vstoupit stres, který se hromadí všude kolem. Uvědomuji si, že tohle není normální rozložení sil. Že já tu stojí se svou lacinou vidličkou a oni na mě míří kanonem. Ovšem netuší, že já se tak snadno nedám a nepoddám se nátlaku. Tedy s těžkým kalibrem si jděte k čertu, já sama jsem tvrdý oříšek i pro větší troufalce. A pokud přeci jen nevěříte, pojďte to zkusit, však pak sami uvidíte...
Neměj strach, všechno je jen léta prach!
Žádné komentáře:
Okomentovat