Když musíš, tak prostě musíš. Nezáleží na tom, zda chceš, můžeš, nebo máš něco v plánu. Je to jednou před tebou, takže stůj co stůj, musíš to udělat. Spolknout hořkou pilulku, vypít pohár nepříjemností až do dna, vyklidit zaneřáděnou skřín, vyléčit se z nemoci. Je to prostě tak, ať děláš co děláš, osud si tě vždycky najde a doručí ti jen tolik, kolik si zasloužíš. Někomu málo, jinému dostatek a dalšímu tolik, že netuší, kde se na něj přišlo. I tak se může cítit ten, který dostává tolik, kolik není schopen zpracovat. A že tohle není pravda? Ale je, stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a uvidíme příkladů na tisíc. Kdybychom počítali od rána do večera, nespočítali bychom případy, kdy je nálož příliš velká. A ač se snažíme situaci změnit není vždy v našich silách dosáhnout všeho, co jsme si předsevzali. Snad proto používáme mnohé berličky, abychom se pod tíhou skutečnosti nezřítili do propasti. Jen tak přeživáme, jdeme dál a pokračujeme v našich cestách do neznáma. A kam nás nohy zavedou? Toť otázkou, na kterou neznáme odpověď. Ačkoli vždy někam kráčíme, konečné cesty jsou nevyzpytatelné. Jednou tam a podruhé zase zpět.
Ať jdeš kamkoli, měj rád své okolí!
Žádné komentáře:
Okomentovat