Neporazitelní

Když máš v sobě víru, pak tě nic nezastaví. Ženeš se do cíle a snažíš se, abys dosáhl svého. Neznáš překážky, protože víš, že tam někde je to, co sis předsevzal. Je to prostě to, co v tobě probouzí lva, který dřímá v srdci a občas se probouzí. Někdy mu trvá déle, než se nastartuje, jindy jen tak dřímá pod povrchem a líně se přavaluje. Odpočívá a čeká na svou příleživost. Jakmile se objeví, už se ji chopí a nepustí. Jde a jde, letí, pádí a nespouští jí z očí, dokud se nepodaří naplnit ji vším, co k tomu patří. Nehledí na žádné osobní výhody, podstatou je víra v to "ono", v to "něco", co někdo jiný vůbec vidět nemusí a vlastně ani nevidí, ale ty to máš, ty jsi to našel. Tak se toho drž! Už to je obrovská výhra, neboť mnoho z těch, kteří jdou světem bloudí a nikdy nenajdou...

Jdi, i když kroky tíží, život není bez obtíží! 

Pohlazená

Ztichlým a zasněženým lesem jako z pohádky se procházím. Nevěřím vlastním očím a jsem jako ve snu. Vrátila jsem se do dětských let, kdy zimy byly právě takové a všechno bylo obalené sněhem i ledem. Sluníčko dodává dnešní procházce takové kouzlo, které bere za srdce, až se tají dech. A já si mnohem více uvědomuji, jak jsem některé věci v průběhu let ztratila a znovu je nalézám. Někde tam v dálce a hloubi duše vím, že jsem vždy milovala krásu této nádherné a tuhé zimy. Hromady sněhu všude kolem, mráz je štípe do tváří a člověku je tak, že rád zabalený do teplého oblečení. Těší se z pohybu a zároveň ví, že jej doma čeká teplý čaj a ještě teplejší náruč milované osoby. Milovaná zima, která byla v dětství spojena s láskyplnou maminčinou náručí a dnes s kouzlem vlastního domova. Ano miluji zimu, jen jsem někde tuto lásku v čase musela opět najít... Dnes to byla kouzelná procházka, která nebyla jen tím pravým zimním časem, ale i pohlazením přesně tam, kde to bylo potřeba.

Zima mráz nevadí, srdíčko pohladí! 

Průletová

Držíme se za ruce a věříme, že ustojíme situace, které nám život přináší. Zpíváme si písničky, které nám dodávají životní energii. Pereme se s tím, co aktuálně stojí na našem prahu a je nám celkem jasné, že všechno má svůj řád. Dokonce jsme možná už pochopili i to, že věci mají i svůj běh, které se nemůžeme vzepřít, aniž bychom narušili běh věcí ostatních. Jelikož každé má svou strukturu a je s něčím dalším propojeno neviditelnými nitkami, které tvoří propletenec celého světa kolem. Tam, kde pomyslně skončíme, začíná další příběh, který je potřeba psát, žít, vést, objevovat... Vracet se není čas, snad jen ve vzpomínkách, které nám zůstávají na dobu, až nebude sil na společné cesty, společná řešení, sdílení a moření se s tím, co nám život přináší!

S odvahou čelit světu, obletět planetu... 

Zpětná

Hromadí se to a valí. To, co se ráno zdálo jako nicotná záležitost, je v poledne obrovský problém. Věci se nabalují a mě nezbývá než se rychle rozhodnout pro činnosti, které budu nakonec dělat. I když ranní plány byly dokonalé, realita je úplně jiná. Člověk prostě musí umět improvizovat a tancovat mezi vejci, která nechce rozbít. Takže tohle se snažím dělat dneska i já. Snad se mi to daří a nakonec i podaří, aby byli všichni spokojení. A ke v tom všem jsem já? Inu, to netuším, jen vím, že v těchto posledních dnech a možná i měsících jsem nějak zapomněla nejen na sebe, ale i běžný život. To mi na tom všem vadí nejvíc a to bych chtěla změnit.

Pohledem zpět, obrátím svět...

Úsudková

Hlavně, že to víme, vždyť my všechno smíme. Člověk občas přemýšlí, nad tím, co život s tím vším kolem zamýšlí. Jak tyhle věci dopadnou a jestli nejsou pouhou hrou. Je tady otázek na tisíc a přestože chápu, netuším nakonec vůbec nic. S každičkým novým dnem si lámu hlavu, jestli raději neztratit se v davu. Jestli neschovat se před tím vším, co se kolem děje a nepropadat do další beznaděje. Je lepší být v tahu a nějak se se vším potýkat, nebo z povzdálí se nebe dotýkat? Možná bych dříve odpovědi znala hned, dnes netuším, váhám a čekám, co příjde za výpověď. Uslyším jistě, co slyšet bych měla, dozvím se jistě, co vědět mám. Dám tomu šanci a já se věru nezvdávám!

 

Dívám se vpřed a věřím, svému úsudku stále věřím... 

Rybí

Neumím se vymotat z věcí, které se omotávají kolem a kolem. Stále se točím v kruhu a jsem jako lapena do záhadné sítě, která mě ne a ne pustit dál. Přešlapuji na místě, poslouchám rozhovory ostatních lidí kolem a kladu si otázku, co dělám špatně? Kde dělám chybu, že vlastně nežiju a jen živořím? Jediné, co znám, je neustálé vstávání a chození do práce, kolotoč doma kolem domácích prací, nákupů, úklidu, vaření, praní a žehlení. Do toho přibývající starostlivost o stárnoucí nemohoucí rodiče, kteří v mnoha věcech čekají, až vyřeším, udělám, dokončím, zavolám, obstarám a dojednám. A jak mám potom najít čas na nějaké svoje aktivity, třeba jen na své milované čtení, nebo malování obrazů? No to fakt nevím... Natož abych si mohla v klidu a bez starostí zajít do kina, nebo s vlastním manželem do kavárny, či cukrárny. To mi příjde jako úplná fantasy! Asi fakt něco dělám špatně a budu muset rychle přijít na to co, abych to mohla napravit, než bude pozdě! 

Napravit chyby, nechytat ryby... 

Magicky kouzelná

Jsem vděčná za všechny životní zkoušky, které mě potkávají. Za to, že jsem naplňována neustálými novými myšlenkami, které mě vedou stále vpřed. Naplňují mě touhou snít a vnitřně se usmívat nad svou vlastní bláhovostí, která mě vede k tomu věřit, že bude možné tyto sny uskutečnit. Zavírám oči a přeji si mnohé, házím pomyslnou minci do magické studny přání, abych dosáhla splnění alespoň některých vysněných přání. V mém vnitřním zraku se objevují hejna krásných chlupaťoučkých kamarádů, kteří mě doprovází na cestách touhy a radostného poznání, že všechno bude v pořádku a stačí si jen přát. Potom už jen roztáhnu křídla a mohu letět a radovat se, tvořit, cítit se naplněná a nezměrná. V tom je krása poznání, že si stačí jen přát...

Magické chvilky se dějí, srdce se přitom chvějí!