Tuxová

Ráno jako malované. Člověku se lépe vstane, když jej vítá sluníčko a z pelíšku zlatíčko. Cesta k vrcholkům je dlouhá, ale pro nás jen minutka pouhá. Pádíme a hopsáme, lyže na svah dáváme. Od rána až do oběda, uteče to až tak běda. Dobrým jídlem posilněni vyrazíme do sněhu, aby naši kamarádi dalí se zas do běhu. Luis a já to vyřídíme, fun slopem se prořítíme. Bez vytáček, bez ptaní, jedeme na další stoupání. A tak stále dokolečka, až nás bolí kolínečka. Ale den byl nádherný, jedním slovem kouzelný. Děkujeme, děkujem a už teď se radujem. Až tu zase shledáme, známé i ty neznámé...

Bez radosti, není kosti!

Kaltenbašská

Studený potok a mos přes řeku Inn. Tirolské nádraží a nikde žádný splín. Slavnostní nálada nás dneska popadá. Sníh se tiše snáší z nebe a já myslím na nás i Tebe. Nohy, ruce, tělo hřeje, sluníčko se občas směje. Styl se dneska neřeší, s lyžema nás nohy potěší. Od rána až do oběda, jde to rychle, achich, běda. Jestli to tak bude pádit, budem zase brzo balit. Dneska ale ještě ne, i když už je poledne! Pár dní tady zůstaneme, na lyžích si odpočineme...

Kaltenbach i Zillertaů, každý by tu rád zůstal!

Poutní

Den jako každý jiný, ovšem v něčem se liší. Přestože bychom se dnes mohli dlouho válet v posteli, vstáváme se zazvoněním budíku. Našim cílem jsou dnes rakouské hory a klidná cesta k nim. Ač víme, že nás čeká cesta do známých končin, přeci jen se snažíme nic nezapomenout. Ještě jednou všechno zkontrolovat, oblečení, lyže, jídlo, zvířátka, svačiny a hurá můžeme jet!

Ať nás cesty donesou, až do sněhových nebesou...

Vnuknutá

Inspirace prázdného papíru je jednou z nejhorších zkušeností člověka, který se rozhodl psát. Stojí nad rozdělaným dílem a papír je stále bez poskvrny. Nikde žádné burcující či dechberoucí téma, které by mohlo být zpracováno a zároveň by mohlo být zajímavé. Píšící člověk se dívá kolem sebe a čeká na jakýkoliv podnět, který by mu pomohl překonat počáteční prázdnotu. Stačí jen drobné pozachvění tónu, nebo zářivá barva, které zažehnou inspirativní proces. Vždycky se nepodaří, ale pokud podněty příjdou, je to k radosti těch, kteeří to budou číst. Nikdy totiž nevíme, kdy se my sami staneme psavci a jaké nápady nás budou napadat. Možná krásné, možná velkolepé a možná také žádné. Proto se pokusme být inspirací a inspirujme tam, kde je to možné...

Nápady měj, krásně se směj!

Spokojená

Spokojený člověk je rozhodně vnímavější i pozornější, a to nejen ke svému okolí, ale také k sobě samému. Ten, kdo vnímá plným nasazením svého já, je lepším partnerem pro komunikaci, otevřenějším přítelem, zaměstnancem i zaměstnavatelem. Snad proto bychom si měli přát, aby všude kolem nás byli spokojení, vyrovnaní a klidní lidé, kteří kolem sebe šíří pozitivní energii a radost k životu. Možná si někdy říkáte, že pro pocit spokojenosti musí být splněny mnohé podmínky. Opak je však pravdou, stačí, když pracujeme s těmi kartami, které nám život přichystal, umíme se vyrovnat s tím, co život přináší a nečekáme s rukama v složenýma v klíně. Přijímáme skuktečnost takovou jaká je, pracujeme s tím, co máme a snažíme se dosahovat osobních i pracovních úspěchů s humorem, kladným a pozitivním náhledem na život. Naše cesta tím nebude bezproblémová, ale jednodušší pro nás samotné. Inu nezbývá, než si to vyzkoušet...

Šťasná buď, ostatní nesuď!

Naděje...

Hýčkám si hyčkám své dítě v sobě. Nechávám ho růst a z pozice své dospělosti ho upozorňuji na nástrahy, které na něj číhají. Odpovídám mu na tolik otázek, na kolik jsem schopná a věřím, že je se mnou tak rádo, jako já s ním. Poskytujeme si vzájemnou podporu ve chvílích, kdy se musíme spoléhat jen sami na sebe. A máme v sobě parťáka, který je vždy po ruce. Občas se společně strachujeme, někdy radujeme, jindy se usmíváme, nebo pláčeme nad tím, co není a mohlo být. Je fajn vědět, že i když už jsem dospělá, na prahu středního věku, tak stále mám s sebou kousek dětské naivity, radosti i očekávání. Naděje v to lepší, kouzelnější, mazlivější a upřímnější ve světě. I tak se mi pak daří jít, klopýtat a bloudit životem, a to s vědomím, že jistoty jsou a vždycky budou!

S nadějí v srdci překonáš i největší životní výzvy...

Hledání

Jsou věci, které potřebují řešit, ale většinou se kolem nich jen diskutuje a nic se pořádně neděje. Pak existuje mnoho skutečností, které se překotně řeší, lidé se pokoušejí nacházet cesty, jak by se dalo a co by se mělo. Já si v takových chvílích říkám, jestli je svět ještě normální. Copak je potřeba řešit to, zda kvetou rostliny v parku, nebo že v zimě mrzne? To jsou přeci naprosto jasné a předem dané skutečnosti, které nikdo a nic nemůže ovlivnit. Co by mělo být vyřešeno, to leží ladem a nikdo z odpovědných si toho nevšímá. Nepřiměřená špatná nálada, vysoké ceny, stále se snižující životní úroveň lidí, neustupující a nekoncepční kroky v řízení mnoha oblastí našeho života. Asi to nejsou věci, které lidem vadí, nebo jim vadí málo, protože jinak by se přeci musely změnit. A že vadí několika málo osobám, tak co už, musí to vydržet. Ale já si říkám, jak dlouho ještě? A dá se to ještě zvládnout? A chci to tak? Vím, že nechci a proto budu bojovat, říkat to nahlas a rebelovat všude tam, kde to bude mít smysl...

Řeš smysly, nehleď na nesmysly!