Nelhaná

Tohle běžně neděláme, ale co je v dnešní době běžné? Nic není, jak jsme byli zvyklí a všechno se nám proměňuje před očima. Tam, kde ještě včera vzkvétal obchod a rozvíjely se kavárničky, obchůdky s drobnostmi a ruční prací. Tam už dnes vidíme jen opuštěné výlohy s upozorněním na uzavření provozovny. Je jasné, že se něco děje a my bojujeme, ale stále nevíme proti čemu? Nějaký neviditelný nepřítel, který nás obklopuje a nahání strach. Svírá každého jednotlivce i celou společnost s tím, že je někde a vlastně nikde. Nikdo jej nikdy neviděl, nikdo jej nikdy neslyšel, ale je tady, obchází kolem a šíří svůj strach. Slova, která vypouštíme z úst jsou laskavá, nebojácná a mírnící, ale většinou s přídechem strachu. Ten ovládl naše životy a ač se snažíme, je nedílnou součástí nás. Tebe, mě i vás, kteří tu teď stojíte tak jako já a přemýšlíte, co dál? A to je právě to správné, nevzdat se a pokračovat i tam, kde jsme ještě nikdy nebyli...

Vydej se na cestu, najdi si svou hvězdu!

Nebeská

Je až s podivem, jak moc nás ovlivňují skutečnosti. Dějinný běh si kráčí vpřed a my o tevřenýma očima čelíme něčemu, co nelze okem postřehnout. Bráníme se všemu, co nás negativně ovlivňuje a s nadějí hledíme do budoucnosti. A v této souvislosti mě napadá mnohá otázka. Bude nějaká budoucnost? A co v ní bude? Čemu budeme muset čelit tentokrát? A co nám dává právo myslet si, že zase bude líp? Snad jen naše lidské přesvědčení, které máme naučeno. Víme, že po dobách temna vždycky přišlo uvolnění a velký nádech, výdech, který znamenal nárazníkovou zónu mezi vším dobrým a zlým. Snad proto i v tyto zvláštní chvíle věříme, že se situace uklidní a my se opět svobodně nadechneme a naskočíme zpět do běžného života. Jaký bude? Nevíme, ale snad bude alespoň nakolik dobrý, jak si sami představujeme. Neb víra v lepší svět je jednou z možných cest, jak se s negativním vyrovat!

Nebojím se o sebe, dokud hledím na nebe...

Volací

Hurá, tak jsem to zvládla a ani jsem nepotřebovala výraznou technickou podporu. No, asi se zlepšuju a některé věci mi jdou samy. Jistě je to také tím, že se neustále snažím dohánět ty mé velké a vzdělané chlapy, kterým mnohé technické záležitosti připadají naprosto samozřejmé. To, co já dělám bezmyšlenkovitě jako stroj v kuchyni, oni provádějí s veškerou naší technikou v domácnosti. A tak se nám kolikrát stane, že každý děláme totéž, ale vlastně úplně jinak. Tam, kde je po léta budovaná zručnost, tam je na druhé straně kostrbatost nedostatečné praktické zátěže. No a tam, kde je jedno logicky propojeno s druhým, tam zase chybí onen pověstný chlapský náhled. Ještěže se společně doplňujeme a tím vytváříme celkem silný tým proti nástrahám života. Můžeme volat jeden na druhého s radou o pomoc a čekat na podání pomocné ruky u praktických činností. Nakonec jsme dobře promazaným strojem jednotlivých součástí, které si ten svůj výrobek přeci jen vytvoří!

Buduj a stavěj, na pomoc si mě volej...

Volnochodní

Jíst, spát, uvařit, uklidit, nakoupit, přemístit, nezbláznit! Několik slovíček, která v současné chvíli znamenají celý náš svět. Zavřeni doma ve čtyřech zdech toužíme po vznosných, dalekých a volných prostorech. Zabýváme se možnostmi vlastního prostoru a očekáváme to, co přijde. Těšíme se na opětovné naskočení do každodenního života, který nám ještě před pár dny připadal úplně stereotypní. Jako bychom úplně zapomněli na to, co vlastně stereotyp znamená. Probudit se ráno s vědomím, že jediná cesta, která nás čeká, je cestou po bytě. Nasnídat se a přemýšlet, co podnikneme ve čtyřech zdech. Postavit se ke sporáku a uvařit tolik, kolik jsme schopni sníst. Vydat se na dobrodružnou cestu do obchodní džungle, ulovit dostatek jídla a pak zase do tepla, klidu a pohody domova. Co dál? Zabavit se s úkoly a přípravou na přijímací zkoušky, projít si úkoly na další pracovní týden. Přečíst si další porci hutných řádek knihy, namalovat obrázek... A tak stále dokola, dokolečka, dokola. Víme, že někde tam v budoucnu to má svůj konec. Že někde tam jsou otevřené brány naší volnosti, jen musíme vydržet až do večera a i volnost bude!

Řeš a ve volnost věř...

Konzervovaná

Je tolik možností, jak se stát tím, kým opravdu chceme být. Žádná překážka není natolik velká, aby se v dnešní době nedala překonat. Všichni mohou být tím, kým chtějí být a nemusí se ohlížet na nic a nikoho, kdo by jim stál v cestě. A přesto je tady toliko neviditelných věcí, které usměrňují naše následovníky buď do podoby bojovníků a velkých postav historie, nebo outsiderů a kapitulátorů, kteří nejdou dál. I když se snažíme, společensky vychováváme a vedeme naše i jiné děti k tomu, aby něčím byly, můžeme vidět obrovské rozdíly. Kdo je sám v dospělém věku nezralou osobností, ten opět vypěstuje jen nezralý plod. A ač je výchova, vzdělávání a péče o sebe a svůj fyzický i duševní vývoj procesem celoživotním, mnozí končí sotva začali. A přitom je toho tolik k vidění, slyšení, objevování a zkoušení! Stačí se jen pořádně dívat kolem sebe a připusti si, že něco neznám, neumím. Pak teprve přijde ono nové a úžasné poznání, na které všichni tak úpěnlivě čekáme. Jakmile si totiž každý z nás připustí, že něčemu nerozumí a dovolí si nezajímat se o nové poznání, pak se drží jen starých, letitých, vnitřních pravd, které ovšem nemusí být aktuální. A čím že se stává? Lidskou konzervou, šiřitelem neplatných pravd a neskutečně pokřivených významů...

Chtějme víc a doufejme v část!

Zdarózní

Být vědcem ještě neznamená nalézt odpověď na každou otázku. Je to mnoho drobností, které tvoří celkový obraz specifického vědeckého života. Obyčejný člověk ráno vstane, rozhlédne se po světě a vítá nový den. Vědec vstane, otevře oči, propočítá správný úhel položení nohou na rohožku, sílu opěrného bodu k podepření, filosoficky popřemítá o nesmrtelnosti brouka, zapojí všechny možné svaly v nohou, zapře se se silou větru a vstane. Obyčejný člověk se nadlábne bábovkou, kdežto vědec snídá sacharidy, polysacharidy, polyamidy a mnohé chemické látky, doplněné kofeinem či theinem. Obyčejný člověk se oblékne a vypraví na cestu do práce. Vědec nejprve zjistí sílu větru, rosný bod, teplotu a tlak vzduchu, přizpůsobí tomu své oblečení, s rozvahou všechno na sebe navlékne a vyrazí na cestu. A tak to jde celý den dál a dál. Obyčejný člověk obyčejně neřeší, jde problém od problému, staví jednotlivé kostičky života. A vědec? Inu ten se vědecky zabývá tím co má, hledá a zkoumá nekladené otázky a nachází odpovědi i na to, co vůbec není potřeba. A pak se někde tyto dva životy protnou a vzniknou úžasné výsledky, jež zachraňují lidstvo...

Světu zdar, koronaviru zmar!

Zvěstová

Je to tady jako v bufetu. Pořád je v řadě někdo, kdo má hlad, dal by si něco dobrého, či čeká na výdej oběda. Copak je tohle možné? Jak můžu pracovat a k tomu být ještě mámou, manželkou, uklízečkou, svačinářkou, učitelkou, krotitelkou nálad a já nevím, co ještě? Ne nemůžu být tím vším, protože i já mám jen jedny ruce, jednu hlavu a také jedny nervy. Současný stav mě ovšem přivádí k šílenství ne tím, že jsme všichni doma, ale tím, že stále musím být oním středobodem domácnosti já. Copak se ti moji kluci ani chvíli neobejdou bez jídla? Nemohli by jít na chvíli ven a já bych si sedla ke knize? No nemohli, oni se totiž rozhodli, že chodit ven s rouškou je trapné... Tak raději budou sedět doma a dělat mi ze života blázinec. Ještě štěstí že vím, že tohle taky jednou skončí. Tak snad už to bude brzy a já mezi tím nepřijdu o poslední zbytky zdravého rozumu!

Držte mi pěsti, to jsou mi zvěsti!?