Nerovná

Život podle plánů, přesný harmonogram činností a dění, které musíme vidět, slyšet, prožít, uskutečnit. Jinak si nedovedeme ani představit svůj současný život a přesto je možné žít neplánovaně. Jen tak, jak věci příjdou, řešit je. Jen tak, jak se vyskytnou radosti, užít si je. Jen tak, jak příjdou starosti, vyrovnat se s nimi. Můžem jít, můžem snít, můžem se strachovat i radovat. Radost přijímat, sdílet i rozdávat. Stejně jako smutek rozprostřít do času, který kolem běží. Pro mnoho lidí nepředstavitelné, přesto možnost, jak jít svou cestou a v rámci každodenních starostí vyjít se vztyčenou hlavou. Jen s tím, co jsme schopni zvládnout, co můžeme mít, v co můžeme doufat a je možné chtít. Postoj, který zaujmeme nejen vůči sobě samým, ale také směrem k okolí, které pochopí, vyrovná se a nastaví zrcadlo slunci. Jeho odlesky nás doprovodí až tam, kam budou znít naše kroky a hlesne náš hlas. Dál už jen my a čas...

Neztišuj hlas, má tolik krás!

Ozývaná

Zpětný pohled na prožité skutečnosti může přinést úlevu, mnohdy však je bolestivým probíráním se zraněných částí duše. Proč jenom se nejbližší musí k sobě chovat tak, jako by jim na sobě nezáleželo? Jak jenom můžeme zavřít oči, aniž bychom se vyrovnali se včerejškem? A proč bývají rodiče spravedlivý, když jste malí a nespravedliví ve vaší dospělosti? Zřejmě je to něčím v nás, co nám otevírá oči a umožňuje vidět onu nespravedlnost ve vztahu k nám a našim partnerům. Jak ráda bych tohle všechno zahodila a věnovala se jen věcem, které jsou a které si chci zachovat. Ale ono to nejde. Pokud v sobě cítíte nespravedlivé hodnocení, skutečný rozdíl v hodnocení a přístupu ke stejným výsledkům, inu vidíte to... Takhle to nejde jít dál, mám ráda souhru a harmonii, ale ve chvílích, jako je tato musím říct, tohle nebylo fér. Takto byste se k nám chovat neměli, my jsme nic neudělali, jen se snažíme tu být pro vás. A pokud ani toto stačit nebude, pak i dnes budu usínat s pocitem neklidu a otázkou, co přinese zítřek.

Neboj se říct, ač je ti hic!

Zvládací

Běžím jako o závod,
přesto to dnes není vhod!
Raději se schovat mám,
něco já s tím udělám.

Zalezu a zavřu vrátka,
zima bude doufám krátká.
Ve vztazích i ve fraku,
projedem se k cadillacu.

Nechci moc a nemám zdání,
co všechno zjeví se za svítání.
Přesto možná doufat smím,
že k radosti vše vyřeším.

Pocity ty nechám stranou,
vždycky je to tak za hranou,
vždycky něco nesedí,
to ví všichni medvědi.

Proto hurá rychle pryč,
pohrajem si, vezmem míč,
poběháme, poskáčeme,
potom spolu upečeme.

Večer bude klidnější,
také budem chytřejší,
proto pac a pusu všem,
kteří mají rádi krém.

A těm dalším ruce pryč,
nechávám si odsud klíč.
Nepůjdu, já poletím,
k oblakům až doletím...

Mějte se jak sami chcete, spolu všechno zas zvládnete!

Klikatá

Když se hudba kroutí kolem, kroutím se s ní. Od ruky odskakují úkoly jeden po druhém a ani nevnímám, že už je pracovní doba dávno pryč. Utíká to, utíká, když nám krásně hraje muzika. Návraty do mladších let způsobují, že i práce je hotova rychleji a hned. Pookřeje duše, tělo je ohebnější a ruce běží po klávesnici, jakoby ani nevážily. Motýlí křídla se roztahují, včely poletují a vzduch je najednou vydýchaný. Po parketu se pomalu plouží zapomenuté páry devadesátých let, pro které ještě neskončilo mládí a už jsou příliš staří na zodpovědnost stáří... Nedá se nic dělat, každý musí jednou dospět, jen není nutné spěchat. Protože, až jednou půjdeš přes most života, který vede z dětství do dospělosti, není nutné spěchat. Je dobré se zastavit, podívat se na řeku života, jenž po námi tvoří víry, vlny a proudy. Jen fajn jen tak postát a podívat se kolem. Touto cestou již půjdeš naposled, nelze se vrátit. Jen bláznům jsou dovoleny návraty. Ty však bláznem nejsi, tak jdi v poklidu a pokoji. Nalézej svou cestu, objevuj, zpívej si, postůj, když budeš mít chuť, běž, když budeš muset, ale vždy s vědomím, že tohle děláš teď a tady. Znovu to již neprožiješ!

Ať jsou cesty klikaté a nebe strakaté, sám víš, kam jdeš a co máš...

Zlatavá

Zlatavě se blyští sluníčko na hladině jezera. Podvečerní teplota je příjemná a nálada se blíží k příjemnému stupni. Poslední prázdninový týden se pomalu ukrajuje a my musíme začít myslet na pravidelnost našich rytmů. Pomalu si zvykáme, dosud není nic ztraceno, neboť týden je teprve na začátku. Každý den nás čeká něco zajímavého, něco příjemného i něco nezapomenutelného. Proběhneme se Stokorcovým lesem, najdeme oslíka, tygra i pana králíka. Ochutnáme chuť pozdních hroznů a s liškou se zbavíme nepotřebných chlupů. Najdeme si nové kamarády, objevíme neskutečnou krásu horských údolí a zjistíme, jak si žijí červené pandy v zoologické zahradě. Možná to není úplný výčet, přesto se zdá, že je nač se těšit. K tomu si vždy přichystáme něco dobrého k snědku, vypijeme určitý díl sladkosti a dostaneme se i k poháru hořkosti. Není se čeho bát, cesta pokračuje, život jde dál a my s ním. Jak daleko, jak vysoko, jak hluboko? Uvidíme, rozhodně se však v tomto zlatavém přísvitu neztratíme!

Slunce v duši, to ti sluší...

Kovbojková

Kůň se řítí planinou, jezdec v sedle kopíruje koňský pohyb a na nohou se mu blýskají stříbrné ostruhy. Zvuky výstřelů jsou doprovázeny klapotem koňských kopyt a vzduchem se šíří vůně horkého slunce. Vzduch se pomalinku tetelí, kapky potu stékají po unavených tvářích a z kaňonu se náhle vynořují indiáni na válečné stezce. Divoký západ uprostřed středoevropského města není ničím výjimečným, pokud si do podoby herců obsadíme rozvášněnou rodinu. Jedni si hrají na ochránce lidských práv, jiní fandí rudochům a pár jedinců stojí jen tak mimo dění. Pozorují, co se to všechno děje a kam to všichni spěchají. Sami v skrytu duší mají svá tajemství, bolístky, radosti i starosti, které nevynáší na světlo světa. Snaží se se svým nitrem vybojovat svou bitvu, nezatěžovat a sledují, jak jiní z maličkostí vytváří kovbojky. Tito neobstojí s očím druhých, ale také nepřinesou nic, co by ostatní nevěděli. Jen drobná nespravedlnost a nejistota probuzená v myslích nestranných pozorovatelů stojí v němém údivu nad těmi ostatními. V hlavě pak zní, měj s nimi trpělivost, však víš, že oni jsou takoví!

Bez kovbojky, bos, narazím si nos...

Minulá

To je zase povedený den. Vstávání je komplikací a každý pohyb něčím, co nechceš zažít. A tohle má být sobota, na kterou jsem se tolik těšila. Inu, po celotýdenním zápřahu se není co divit. Ale rozhodně se nenechám rozhodit a pokusím se s tím něco udělat. Možná vyrazím za zábavou, možná se nechám hýčkat, možná se pokusím nic neřešit a možná se uvidí, co mohu získat. Nechám to plynou a něco se jistě z této nepříliš příjemné soboty vyvine. Večer snad budu překvapená a zhodnotím věci jinak. Pro tuto chvíli se den nevyvíjí tak, jak bych si přála a jak bych očekávala. Prostě sobota, ovšem bez sobotního nadšení. Práce se mi stává zábavou a lepí se mi na paty. Kam se porozhlédnu vidím ji. Proto budu raději snít se zavřenýma očima a teprve později je otevřu. A to co uvidím mě mile překvapí a rozveselí...

S veselou jdi za prací minulou!