Kupecká

Jako správný stárnoucí prvek života, počítám. Říkám si a kladu mnohé otázky po smyslu svého dne. Práce je krásná věc, ale musím být správným hospodářem. Co je nutné udělat dnes, co zvládnu a proč. Co lze přesunout na další dny, to určitě přesunu. Musím šetřit energii, aby mi nedošla právě ve chvíli, kdy ji budu nejvíce potřebovat. Kupčím se svým časem, mozkem i tělem a nevím, zda uspěji. Nejraději bych stihla všechno na sto procest, ale teď už vím, že to není možné. Mám pouze jedno tělo, dvě ruce, jeden mozek a ty umí stihnout jen tolik, koli mají kapacitu. Můžu sice být cirkusovým artistou, zapojit každičký sval a stihnout to! Ale chci a můžu to chtít? Nebo budu rozumná a ekonomicky zvážím, co je nutné a mohu opravdu zvládnout... Zdá se, že cesta byla vybrána a já po ní musím jít. Neuhnout ani o krok a jít stále vpřed. Jen tak se mohu dostat tam, kam potřebuji, kam směřuji a kam ještě mohu. Jen tak vyhraji a nezlomím sebe, ani nic ve mě!

Správným hospodářem být a svou míru mít...

Dumavá

Co je stáří? Jak se hledá a co jej charakterizuje? Je opravdu moudré? Tisíce otázek mi běží hlavou a nevím, jak správně odpovědět. Přestože je můj život bytostně spjat s přemýšlením a přemítáním nad mnohými otázkami, vím, že na některé stále neumím odpovědět. Do této kategorie patří i ty, související se stárnutím, stářím, seniorským věkem a postupným završováním lidského života. Možná je to tím, že sama sebe ještě vnímám jako poměrně mladou, aktivní a nepřipravenou na seniorský věk. Já i mé okolí mě spíše vidí jako člověka v plné síle středního věku, s řadou aktivit a dlouhou řádku dnů, které mě dělí od seniorské kategorie. Byť dobře vím, že jsem se překulila přes pomyslnou hranici poloviny lidského věku a dny tak rychle běží. Ani se nenaději a budu také seniorem. Můžu doufat a přát si, abych byla zdravá, měla kolem sebe své blízké a stáří bylo jen další etapou mých dnů, které přijdou. Pro většinu z nás je předpokladem moudrosti mnoho vědět, umět prakticky pomoci v každé situaci, být si vědom svého životního cíle a umět se vyrovnat s nástrahami každé situace. Moudrost spojujeme s věděním, které vidí svět v jeho jednotlivostech a dokáže tyto části smysluplně spojovat do vyšších celků. Snad proto předpokládáme, že stáří je moudré. Starý člověk má za sebou mnoho let praktických i teoretických zkušeností, je zocelen osobním, pracovním i společenským životem a dokáže se s optimismem dívat do budoucnosti. Ne každý ovšem dospěje do moudrosti až ve stáří. To co moudrost dělá moudrostí, je podle mého názoru, právě odžitá zkušenost, vědomosti a umění se vyrovnat i s nejtěžšími ránami osudu a přece zůstat sám sebou. Domnívám se, že stáří člověk vždycky zešediví, ale ne nutně zmoudří.

Hurá za moudrostí se vší vervou a radostí!

Prázdnotová

Ruce bolí, nepovolí, ani když je ohnu holí. Záda tomu nevěří, lehká jsou jak pápěří. Celý den je plný ticha, že slyších i kručení břicha. Je zvláštní, je to tak, cítím se jak těžký mrak. Vyčerpaný, napuštěný, bez vody tu nikdo není. Na suchu a na sluníčku, pustíme si svou písničku. Budeme si notovat, s každým tónem malovat. Malovat či milovat, hlavně když se ty máš rád. To jde potom všechno hravě, vždyť je to jen v tvé hlavě. Je to jenom o pocitu, že musím pryč a zároveň být i tu! Na dvou místech výskytovat, služby všem tu poskytovat. Být i krásný, úspěšný, lidstvu, sobě prospěšný. Co bych chtěla ještě víc? Zařvat z plna plic! Dál to nejde vážení, musí přijít mé odmlčení. Jenom klid a odpočinek, přinese mi ten účinek. Ten co právě potřebuji, za ním stále si směřuji. Proto půjdu, zavřu krám, i já musím být někdy sám...

Samota není prázdnota!

Kantorská

Učit se a poznávat,
mít chuť stále rozdávat.
Každý střípek vědění,
je pro mě jako vedení.

Cesty sbíhají se v dáli,
od té doby, co jsme se vzali,
od té doby stále vím,
že se životem závodím.

V rychlosti a urputnosti,
toho není nikdy dosti,
s věkem, počty, poznáním,
čtením mnohé zaháním.

Čím víc vím,
stále sním,
že to někde
zúročím,
i když nevím,
zda mám čím?

Učit se však nepřestanu,
dokud konce nedostanu,
dokud bude něco číst,
budu mít před sebou list.

Budu stále v jednom kole,
jednou nahoře
a pak zas dole.
Budu pořád poznávat,
že svět mi má
pořád co dát...

Opravdové poznání je skromné! 

Vzpomínková

Nechť všechny zvony zní
a srdce doplní,
už není s námi hlas,
který zněl s námi,
v nás...

Odešla, uhasla,
slova jsou úžasná,
srdce se naplní
cestu svou doplní.

Jednou se vrátí,
melodie se krátí,
zvuky už dozněly,
ztichly i kapely.

Ať si tam v oblacích,
půjdeš i po mracích,
budeš tu s námi dál,
pro každého, kdo si Tě přál...

Dny plné hudby a krásných slov, kterých není nikdy dostatek!

Zpracovaná

Tisíce drobných úkolů čeká na své zpracování. Tlačí se jeden na druhého a chtějí se dočkat svého dokončení. Snad proto je tady takový nával, není si kam sednout a všude kolem stojí nohy, ruce, čísla i písmena. Kdo půjde na řadu jako první? Bude to příprava, nebo dokončení, opakování či učení? Zajímavé dilema, které tu před námi stojí a my se musíme rozhodnout. Nejraději bychom si užívali nedělního poklidu, ale dneska to nebude možné! Drobnosti a částečky je potřeba poskládat do smysluplných celků, které budou v následujících dnech veřejně prezentovány. Jednou tady, podruhé tam a pro každý účel s jiným významem a také hodnocením. Sice nám dnes bude stačit pochopit podstatu, na které to všechno stojí, ale ani to nebude jednoduché. Proto nebudeme ztrácet čas, ani hlavu a půjdeme se vrhnout do díla... Hodnocení necháme jiným, povolanějším. Ti rozhodnou, jestli bylo naše zpracování vhodným přínosem pro vědění lidstva.

Za práva vědění, bez starostí a svědění!

Turnajová

Se zatajeným dechem a netrpělivě očekávám, co přinese dnešní zápas. Ruch squashové haly a všudypřítomná nervozita jsou nakažlivé. Sem a tam se po kurtech míhají míčky. Kluci, holky i dospělí sledují rychlé údery a počáteční podání. Jeden fandí, druhý povzbuzuje a já se nestačím divit, co všechno už ten náš kluk dokáže. S jakou rychlostí a razancí umí podat míček, kolik kroků uděla a jak se naběhá. Už jen za to má můj obdiv! Já jsem toho plná a to si tady jen tak sedím a dívám se. Mám plnou hlavu ruchu, který se všude rozléhá. Nedokáži se plně soustředit a představa, že bych měla ještě běhat, mít za zády znalé poradílky... Rozumí všemu, všechno dokáží okomentovat a pořád mají radu, jak co dobře uhrát. Děsivá představa pro toho, kdo nerad soutěží. Ne, že bych neuměla prohrávat. Můj život je toho důkazem. Jen neumím a vlastně ani nechci soutěžit a nechat si hlavou běhat dospěláckou ctižádost. Vím, že to k životu patří, ale protože uznávám zcela jiné hodnoty, nesoutěžím. A pokud ano, tak jen tam, kde musím a zbytek života trávím tak, abych byla hlavně spokojená. Ať už je spokojeností vyrovnanost, dobrý pocit z vykonaného, či jen uvařený oběd, nebo čas strávený s těmi, které mám ráda. Ať už dnešní turnaj dopadne jakkoli, vím, že se ze mě nestane ježibaba, požadující výhru, místo vlastního prožitku. To je pro mě ta nejlepší výhra.

Soutěžit a užít, takhle já musím žít!