Důležitost

Kolik věcí na světě je důležitých, kolik rozhodnutí se zdá být podstatných, kolik je významných slov a jak málo důležité se nám některé drobnosti zdají. A přesto bez nich nebudeme nic, protože jen drobné střípky skládané do mozaiky celku, mohou být tím, co označujeme život. Každé rozhodnutí, každé slovo, každý úsměv i malinké přání je součástí něčeho velkého. Proto je potřebné drobečky shrnovat, slůvka nelitovat,  aby se otevřela paleta života a bohatství radosti. Dělání radosti, konání dobra, každému sluší, jako dvě křídla. Proto si přeji drobnosti, radosti, z nich pak už vytvořím obrázek svůj. Na něm je zachycen celičký život, tvůj, náš i můj!

Důležité drobnosti a významné maličkosti pro celý zbytek dne...

Sem i tam

Je to moc fajn pocit, jen tak si sedět, odpočívat a sem tam něco udělat. Je to nádhera, když vím, že není nic, co bych musela neodkladně udělat, protože když to odlžím, tak toho další dny bude strašlivý kopec! Už jsem pomalu zapomněla, jak báječný pocit můžu mít při nedělním odpoledni. Jediné, co opravdu musím je to, co chci. Nic mě nepudí rychle pokračovat, rychle pracovat, dále doplňovat a pořád jen sedět a sedět. Když se tak zpětně podívám, tak jsem si vlastně ještě dnes pořádně nesedla. Pokud nepočítám čas strávený u snídaně a oběda. Snažím se dohnat to, co mi chybělo a hlavně sem i tam se dívám a je mi krásně! Užijte si také krásu nedělního odpoledne a dělejte jen to, co opravdu sami chcete....

Lenivou náladu, pod lenivým sluníčkem všem!

Certifikační

Tak a je to tady! Už i já mám na to papír. Dva roky utekly jako voda a dnešním dnem jsem se stala skutečným a právoplatným učitelem. Je to báječný pocit, vědět, že se ještě dokáži naučit mnoho nového, že ještě dokáži studovat a moje hlava mě nezklamala. Pravda je, že jsem si moc nevěřila a ještě dnes ráno jsem měla pocit velkého zmatku. Ale dokázala jsem to! Přes všechno bušící srdce, zrychlený dech, zpocené čelo, je to doma! Teď už se jen těším na to, jak budu lépe pracovat, budu předávat to, co jsem se sama naučila a moje já má obrovskou radost, ze všeho nového, co je a bude!

Krásný sobotní večer všem....

Předstartovní

Ten pocit zná každý, kdo se někdy chystal udělat něco důležitého, nebo ho čekalo něco důležitého. Víte, že to přijde, víte, kdy to přijde a postupně ve vás narůstá pocit, že už to všechno musí vypuknout. Nejraději by už to člověk měl za sebou, ale musí čekat, až to všechno vypukne.... Nevím, jestli už nejsem na tyto pocity moc strará a zda ještě zvládnu vykompenzovat stres s tímto spojeny! Věřím, že ano, ale dnes si připadám, jako bych byla kůň, čekající na start Velké pardubické. Už se to pomalu blíží, stojím na startovní čáře, pomalu se k nám blíží startér se startovací pistolí. Každičký krok je jako tisíc, každičký pohyb je jako ve zpomaleném filmu. Prosím, ať už to vypukne, ať už je start, pak už to prostě pojede a nebudu to schopna zastavit. Pak už budu moci povolit uzdu svým emocem a dát se do běhu....

Úspěšný start a zdolání cílové pásky všem!

Schovaná

Dešťová kapka se pomalu sune po okenním skle, pomalu a přímo dolů. Já ji pozoruji a v duchu si říkám, že bych chtěla být také takovou kapičkou v moři vody. Ztratila bych se v obrovském prostoru přírody a nekonečna, byla bych schovaná. Chtěla bych splynout se svým okolím, stát se vánkem, slunečním paprskem, mrakem na obloze. Jen tak si plynout, dívat se na okolní svět, tu zastívit, tady zamračit, tam zase ochladit a v dáli zahřát... Vím, že všechno má v životě člověka svůj smysl, proto i tyto myšlenky beru jako důležité. Neschovám se před nimi a doufám, že budou naplněna. I já se tedy stanu tím, čím bych chtěla být.

Schované myšlenky a tajná přání, bez starostí a bez ustání!

Motanice

Motivace, metoda, forma, kategorie a výchova. Mám už pěknou motanici v hlavě, všude kam se podívám jen samé papíry, podtržené informace a moje oči, ani hlava, už pomalu nejsou schopny, cokoliv vstřebat. Vím, že musím ještě chvíli vydržet, že už se blíží rozhodnutí, ale řekněte jak? Přesto, že se snažím zachovat klidnou mysl a vyrovnanost v duší, začínám pomalu docházet k názoru, že věci nějak ztrácí souvislosti. Ale já je musím mít propojeny, musím být schopna chápat jednotlivosti a z nich stavět základy a pak celý dům! V tom je totiž můj um a síla, že postupně nabaluji a pak si i vybavuji souvislosti. Tak snad i v tomto případě to dobře dopadne a v pravou chvíli přijde správná myšlenka a já to zdolám! Zatím budu věřit, že se motanice nebude více motat a nakonec se dostanu ke správným výsledkům...

Přímé vstupy a správné výstupy při každičké činnosti, po celý den!

Vázaná

Vztah, vazba, vnitřní souznění, to není jen několik prázných slov. Je to podstata každého lidského konání a jednání. V každé životní situaci se dostáváme do kontaktu s ostatními a jen na nás je, jaké vazby a vztahy vytváříme. Někdy jsme ovlivněni rychlostí situace, jindy zářivým úsměvem svého protějšku. Mnohdy se však necháváme unést sílou okamžiku a vazby jsou na světě. Myslím si, že nejkrásnější vztahy vznikají v rodině, kde každý človíček má své místo a postavení. Už samotné založení rodiny, to že jeden druhého má rád, chce s ním být, chce být součástí života, je vazbou, která dává předpoklad vazeb dalších. Pak přijdou děti, které si vytváří svůj svébytný vztah k oběma rodičům a také svému okolí. Já nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé udivěla svého muže. Bylo mi nějak milo a věděla jsem, že tohle je přesně ten chlap, se kterých chci být, se kterým chci žít, kterého si chci vzít a se kterým chci zestárnout. Podobná situace se pak odehrála, když jsem poprvé uviděla svého syna. To maličké a křehké nic, které bylo odkázáno jen na nás. V tu chvíli jsem děkovala všem andělům strážným, že mi jej dali do rukou a zároveň jsem přemýšlela, jak se zvládnu o to maličké postarat! Uteklo pár let a myslím, že jsme to dokázali. Vazby a vnitřní sounáležitost je podstatnou částí naší rodiny, jeden naznačí, druhý domyslí a třetí řekne! A tak by to asi mělo být....

Vztahy jsou kotvy, které drží náš život!