Ten pocit zná každý, kdo se někdy chystal udělat něco důležitého, nebo ho čekalo něco důležitého. Víte, že to přijde, víte, kdy to přijde a postupně ve vás narůstá pocit, že už to všechno musí vypuknout. Nejraději by už to člověk měl za sebou, ale musí čekat, až to všechno vypukne.... Nevím, jestli už nejsem na tyto pocity moc strará a zda ještě zvládnu vykompenzovat stres s tímto spojeny! Věřím, že ano, ale dnes si připadám, jako bych byla kůň, čekající na start Velké pardubické. Už se to pomalu blíží, stojím na startovní čáře, pomalu se k nám blíží startér se startovací pistolí. Každičký krok je jako tisíc, každičký pohyb je jako ve zpomaleném filmu. Prosím, ať už to vypukne, ať už je start, pak už to prostě pojede a nebudu to schopna zastavit. Pak už budu moci povolit uzdu svým emocem a dát se do běhu....
Úspěšný start a zdolání cílové pásky všem!
Žádné komentáře:
Okomentovat