Oční

Čí by měly být dnes tvé oči? Co by měly vidět a proč? Je někde na světě někdo, nebo něco, jehož očima bys dnes chtěl koukat na svět? Zřejmě ano. Rádi bychom se dívali na svět očima dítěte, nezatíženého vším balastem, který my dospělí už máme v hlavě. Možná bychom ocenili pohled na svět z pozice vládce či velmi chytrého člověka. Já bych se možná dnes chtěla dívat očima některého představitele zvířecí říše. Co takhle shlédnout na svět očima mořského orla? Nebo se dívat do hloubky delfíním pohledem? Je zajímavé představit si, co vlastně vidí, v jakém rozsahu a hloubce. Jaký pohled dnes zvolíme je jen a jen na nás, ale ať už to bude jakékoliv podívání, ať kouzelné a plné krás!

Dívat se na svět, všechno pak umět...

Risko-zisková

Jak se z věcí nezbláznit a přitom projít hrdě středem? Jak nedostat psotník a úspěšně nastartovat nový školní rok bez karantén? Jak se radovat z maličkostí a být stále nad věcí? Pravdu povědět, to snad netuší nikdo. Každý se snažíme po svém bojovat s příchozími problémy, které nám zasahují do života. Každý dle vlastních podmínek a stylu života, stejně jako podle aktuální životní fáze. To, co ještě před několika lety nebylo zcela pochopitelné, již dnes bereme s nadhledem. To, co bychom jindy přešli bez mrknutí oka je dnes neodpustitelné. A tak se houpáme na vlnách života, jednou nahoru, podruhé dolů. Žijeme, prožíváme, úspěšně bojujeme i bodujeme ve hře zvané lidský život. Možná se právě necítíme býr hrdiny, ale při každém dalším kroku zjistíme, že jimi jsme. Pokud nerezignujeme na život a opravdu se postavíme věcem čelem, jsme bezejmennými vojáky lidské armády. Ta, jež nastoupí, zastoupí, nakoupí, vypere, uvaří, vyžehlí, promyslí, pomyslí, upeče, usměje, pohladí, vyslechne a někdy i poslechne hlas svého srdce...

Neboj se riskovat, nebudeš litovat!

Ukotvená

V co věříme? A věříme? Uplatňujeme svůj zdravý selský rozum na ověřování faktů, nebo prostě věříme. Pokud je položena otázka víry v našem nevěřícím státě, pak většina odpoví odmítavě. Proč věřit a v co? Je vůbec nutné věřit? A lze v dnešní době v cokoliv věřit? Těžko se odolává některým jasně daným pravdám, ale přesto je dobré upozornit - víra v něco je pro život důležitá. Není ani tak nutné věřit v trojjedinost Božího syna, či šíření víry ohněm a mečem. Mnohem důležitější je prostě a jednoduše věřit. V lásku, smysluplnost lidského konání, v laskavost a obětavost, ve vzájemný respekt, v rodinný život, v porozumění či svědomitost, nebo upřímnost. To jsou hodnoty, ve které věřím já. Dávám je světu, předávám je lidem kolem sebe a věřím, že se mi vrátí zpět. V upravené podobě, ale vrátí... V tom je moje víra a životní přesvědčení, že život se mění, jen my máme mít své záchytné body.

Kotvou jsi Ty i Ty!

Obratová

Slova a věty letí větrem do dáli, vypouštěná k povzbuzení mě, tebe i dalších. Vnímáme jejich sílu, vážnost, specifičnost i důležitost pro naše životy. Vnímáme sebe z povzdálí a nechápeme, jak může ono nic tak ovlivňovat svět. Něco tak beztvarého, bezmyšlenkovitě vysloveného, nehmotného dobývá hranice našeho poznání a překračuje mezery v duši. Staví mosty, buduje duchovní dálnice, překlenuje zamlklá údolí. Boří hranice, vítězí nad hmotou a klepe na poplach. Několik malých písmen, která znamenají mnoho a nic. Pro toho, kdo vnímá jsou pokladem nade vše. Pro toho, kdo nechce chápat jen závan větru v každodenním životě. Hřejivé slovo pálí a dodává sílu, silná slova pak odvahu k překonání sebe sama. Mějme tedy odvahu slova slyšet, říkat a s rozvahou předávat, abychom působili, ale nezpůsobili...

Slova s lehkostí větru a síly hromů přej tomu i tomu!

Sloní stezkou...

Dlouhý nos, drsná kůže, krátké chomáčky štětinek a úžasná paměť. Mohutné tělo, ladný pohyb a neutuchající láska k druhému v páru. Nádherná sounáležitost ke stádu, pomocný chobot při veškerých činnostech. Tak nějak by se dalo popsat jedno z nejkouzelnějších živočišných stvoření na planetě. Jistě uhádnete, že se jedná o slona, který svou krásou, mohutností a přemýšlivým nadhledem patří k těm živočichům, které musí mít rád každý. A přesto jsou mezi námi lidé, kteří se nerozpakují tato kouzelná zvířata lovit. A to jen pro uspokojení z lovu divé zvěře či prodeje sloních klů. Je to neskutečné, kolik člověk dokáže udělat radosti, ale i starostí. Na jednu stranu chrání, přikazuje chránit a brání sloní populace v Asii i Africe. Na druhé straně pak bez větších problémů přihlíží k vybíjení celých stát statných slonů, jen aby byla uspokojena poptávka po tržní slonovině! Je to šílené a proto bychom si měli uvědomit, co, kdy, proč a jak děláme. Komu, proč a jak to přinese užitek, či způsobí problém. Jen tak můžeme uchránit tu nádhernou krásu divočiny a ráje plného divokých slonů i jejich potomků!

Bez slona jsi jen malá clona...

Obklopující

S úsměvem a dobrou náladou potkáš mnohem více pozitivního, než když se budeš mračit. I když si myslíš, že všechno je jen v tvé hlavě, zjistíš, že mnohé se děje i v rámci tvého těla. Mračit se uvnitř je jako mračit se navenek. Být  uzavřeným a nemluvným je jako stát v bublině. S lidmi a přesto úplně bez lidí. Člověk ovšem nemůže žít bez těch, kteří jej obklopují. Žijeme totiž v prostoru, který není určen pouze nám, ale sdílíme jej se vším, co nás obkružuje. Je to příroda, zvířata, lidé, společenství, pravidla, normy, společnost i nespolečenské prvky. Obloha, slunce, voda, vzduch, úsměvy i zamračené tváře. Snad proto je krásné úsmívat se, abychom alespoň tímto málen přispěli k tomu, že náš obklopující prostor bude pozitivně sršet dobrou náladou a krásným vnitřním smyslem. Úsměv nic nestojí a je to světlo, které můžeme dávat, i když už nám nic dalšího nezbylo!

Usmívej se a srdce bude doma...

Vzpomínací

Tak jste se konečně dočkali? Ruce už jsou zase v plném běhu a nohy pomalu odpočívají. Zítra ještě propojíme s mozkem a dílo bude dokonáno. Byť nám dneska ještě zbývá několik málo hodin dovolené, už to není ono. Člověk už si pomalu musí promyslet, co nachystat, co dokončit, co udělat, co připravit, aby nový týden začal v pohodě a beze stresů. Možná si říkáte jako já, že to vlastně nejde, ať už člověk naskakuje do rozjetého vlaku, který stál ve stanici pouze přes víkend, nebo byl pozastaven na dva týdny. Je to vždycky stejné a přitom tak jiné. Čím je člověku více let, tím více si uvědomuje pomíjívost a krásu společných prožitků, které ještě dneska jsou, ale zítra už být nemusí. Uvědomuje si, kolik uběhlo doby a počítá, kolik by ještě mohlo uběhnout. Dívá se do budoucnosti s jistými obavami, ale zároveň jistotou, že takhle to mělo být a tak to i bude. Je to prostý, ničím neoddiskutovatelný koloběh života, který někde začíná, nějak probíhá a také někde končí. Společně máme vyhrazen pouze určitý čas, tak je dobře, že jsme si jej užili. Určitě bude nač vzpomínat a k čemu se vracet!

Buď tím, kým jsi...