Radovací

Horký čaj, výtečná kniha a vyhřátá postel. Neděle, jako vystřižená ze snu, který si nechávám již dlouho zdát. První den týdne, který začíná nicneděláním a končí horečnou činností, tesně před úsvitem. Jakmile zapadne slunce a přiblží se večer, ožije všechno kolem a lenost nelenost, člověk musí z postele. Krátký den na odpočinek, dlouhý den na zahálení. Zápolit mezi dvěma póly lidské podstaty, není zrovna nejbáječnějším snem. Ustanovení pravidel a jejich dodržení, získání mnoha podnětů a nápadů, to je možné i v posteli. Naplnění života a smysluplné prožitky nelze směstnat do čtyř stěn a pod jednu peřinu. Byť vyhřátou a zvoucí k oddechu. Snad proto raději zamířím za jiskrným nebem a studeným vzduchem, který mi pomůže a dostane mě tam, kam opravdu potřebuji. Do víru všeho a nedělního ničeno!

Měj se rád a odpočívej tak, jako bys chtěl hrát...

Dávající

Chuť do života a radost z každého okamžiku. Síla prožívat i negativní momenty. Radost ze zpytování svědomí a děkovné odhalení podstaty života. Toto a mnohé jiné se člověku honí hlavou, když otevírá pandořinu skříňku dalšího dne, měsíce či roku. Přestože má svůj život pevně v rukou, váhá, pochybuje a klade si otázky, na něž hledá odpovědi. Co všechno je možné ještě prožít a uskutečnit? Zvládnu, stihnu, zažiju tohle a támto, co mám v plánu? Dopředu těžko říci, odhadnout se dá ledacos, jen jistota není žádná. Člověk tak vstupuje na tenký led, s odvahou kráčí a dostává drobné dary a krutá ponaučení. Leč nezatrpkne, neboť věří v dobrotu lidského srdce a v každém protějšku jeho lepší část. Sejmutí růžových brýlí přinese mnohé a ledacos naznačí. Ale to, co si sami myslíme, neseme ve svých srdcích, to bývá neměnné. Tak nechte mě jít, nechte mě žít, nechte mě snít... Bez dávání druhým nemohu být!

Dávej a sklízej, dobro vždy vnímej...

Napravená

Na nápravu škod není nikdy pozdě. Vždycky se dá najít způsob, jak vyřešit křivdy napáchané v průběhu let. Byť se může na první pohled zdát, že nás nic nesužuje a věci jsou dávno zapomenuty, opak je většinou pravdou. Čekáme, vyhlížíme a doufáme, že se věci upraví a naše životy zase budou, jako dřív. K tomu, abychom dosáhli vnitřního smíření, je nutné odpuštění. Našich vin, které jsme způsobili i vin, které nám byly způsobeny. Neboť cesty jsou nevyzpytatelné a kroky dané. My jen sami sobě můžeme dokázat, že umíme čelit škodám, které jsme napáchali a které byly napáchány. Ve sporu totiž záleží na přístupu obou stran, aby mohlo dojít k vzájemnému smíření. Těžko se totiž nese vina a ještě hůř se s ní odchází. Proto udělejme vždy všechno, co můžeme, abychom nemuseli řešit naše prohřešky. A pokud se jich přece jen dopustíme, pokusme se je vyřešit, než bude pozdě. Říci promiň není tak těžké, ale najít odvahu, je mnohem těžší...

Smiř se a odpouštěj, dobrou vůli vždy měj!

Skouzávací

Sklouzávat k běžnosti a nezkoušet nic nového. Jít stále stejnou cestou a potkávat ty stejné lidi. Neumět se přizpůsobit měnícím se podmínkám a hořekovat nad rozlitým mlékem. I takto se dá dneska žít a růst ve světě nadbytku i neskutečného chaosu. Byť mnozí z nás hledají jistý řád, systém a klidné procházení. Ve skutečnosti musí vynakládat mnoho sil na organizaci téhož, co ostatní. Není lehké najít správnou rovnováhu mezi rychlostí, spolehlivostí a pevně ukotveným řádem věcí. A tak se dokola potácíme od stálosti k nestálosti, od systému k chaosu, od zkušenosti k neznalosti. Dlouhá to cesta pro jednoho, který nevidí za nejbližší roh a v každičkém koutě číhá černý mrak zmatku. Slunce svítí tam někde venku. Tam, kde věci mají pevně stanovené místo a skutečnosti svůj řád. Bez jednoho není druhé a bez brambor neuvaříš bramborák! Tedy vítej ve světě, který máš a zkus se z toho nezblíznit. I tam, kde se dnes dezorientovaně potácíš, už zítra najdeš věci, tam, kde mají být!

Skouzávat, nebát se, koláče nejsou bez práce...

Snášející

Usmívat se a schovávat za závoj mlčení. Být připraven na cokoli, co může přijít. Nemít žádné starosti a užívat si jen krásy, pohodlí, úspěchů. Zvládat každý úkol s nadhledem a nezaleknout se žádného problému. Ideální nastavení pro každodenní se plahočení světem. Hlavně nedat najevo žádnou slabost a držet hlavu stále vzpřímenou. Neohnout se nikdy a před ničím. Raději snášet důsledky některých rozhodnutí, která nejsou populární. Kroky, kterými se člověk řídí od malička a mohou jej dovést až na okraj jeho vlastního já. Směrem k propasti, která je notně hluboká a černá. Na jejím dně tak krásně září sluneční paprsek. Zve a volá, chyť jsi mě, dohoň mě, přetni mě, vnímej mě. A ač nechceme, stále jsou oči přitahovány od slunce a radosti, ke smutku a starosti. Jakmile totiž objeví krásu hluboké záře, už se jí dobrovolně nepustí. Jedno jak moc prosíš, aby to nedělaly, ony to stejně udělají...

Neváhej a s hlavou odkrytou stále se směj!

Protěžovaná

Není těžké uhádnout, co se komu honí hlavou. Stačí se jen dobře dívat a být vnímavým činitelem ve společnosti. A začnou se dít věci! Najednou rozumíte řeči člověka víc, než byste si kdy dovedli představit. Vidíte, jak se na Vás komunikaujíc směje a přitom dává najevo, jak moc se nudí. Uslyšíte radostné ševelení hovoru a zároveň zjistíte, že obsah i smysl hovoru se ztrácí. Je to jako bychom pronikli ze světa tmy a samoty, do světa plného barev, zvuků a společnosti Nikdo nemá rád, když je nu podsouváno něco, co nikdy neslyšel či neviděl. A přesto dokáže uvěřit i neuvěřitelnému. Stačí jeden dobrý řečník, manipulátor a to, co ještě před chviličkou bylo bílé, je najednou červené s nádehchy modrých odlesků. Neskočme lidem na jejich taktiky a fígle, které si na nás připravují. Raději poslouchejme vlastní rozum a cit, který dobře napoví, kdy je důvěra vhodná a kdy ne. Vždyť my sami přeci víme, co smíme, jak to můžeme a proč. Tak se nenechme opíjet sladkostí slov a milých úsměvů. Za velikost zklamání to rozhodně nestojí...

Buď vždy svůj a své city protěžuj!

Hibernační

Jako jeden muž, stojí v řadě šiky vybarvených listů. Třepotají se na stromech a pomalu proměňují barvy od zelené, ve žlutou, hnědavě červenou, až oranžovou. Místo všudypřítomné zeleně se teď příroda oděla do barevného hávu, který dává tušit, kolik barev jen příroda dokáže vykouzlit. Pro milovníky podzimu ráj, pro zahrádkáře starost s přípravou na zimu. Ještě tento týden si užijeme krásného, teplého počasí a již příští týden už budeme s mírným optimismem hledět zimě vstříc. Jak moc bude zima zimová a kolik barev bílé přinese, to ještě uvidíme. Teď si však půjdeme užít krásy podzimní přírody. Lehnout si do spadaného listí, nechat si ovívat hlavu příjemným vánkem a sluncem laskat tělo. A všude kolem omamná vůně suchého listí, šustění a zvířecí pachy. Jak já miluji podzim, to snad ani sama neumím říci. Mám jej ráda, moc a hlavně, je to mou přípravou na pomalé zklidnění a přechod do plné hibernace.

Spát a hrát, podzim si užívat!