Azurová

Člověk občas uniká, ani neví jak. Daří se mu vypouštět informace a filtrovat věci natolik, že zapomene i na vlastní důležitost. Kdy naposledy byl šťastný, kdy se mu podařilo překvapit někoho, koho má rád, kdy se usmíval proto, že byl čemu a kdy byl v souladu s tím, co vnitřně cítil. Tak málo víme o všem, co se děje v našem těle, že ani nevnímáme naše nitro. Abychom mohli pochopit celistvost okamžiku, musíme se ponořit do vnitřních světů, které jsou a přitom nejsou. Každý okamžik je bolestným vzezřením, které nepřináší mnoho a dává ještě míň. A přitom je toho tolik, čeho si můžeme všimnout, co chápat, s čím si lámat hlavu a kam směřovat své myšlení. Jen zachytit tu správnou myšlenku ve správném okamžiku. Položit ji, polaskat, přivonět a propojit s tím, co má být a co by mělo být. Tak naplníme svůj život radostí, láskou a vřelým přijetím sebe, Tebe i kousku azurového nebe...

Barvou modři, tou každý prozří!

Oslíková

Nezáleží na tom, co v životě vlastníte, kolik peněz jste vydělali a jak vysoké postavení v práci zastáváte. Mezi důležité životní prvky rozhodně patří síla ducha, vnitřní energie a rodina. Stačí jediný pohled do očí těch, které milujete a víte, co je vzájemnost, bezmezná láska a souznění. Víte, co je důležité a co nestojí za námahu. Víte, že jen pravé cesty poznání nás zavedou k smyslu, harmonii a vyrovnanosti. Proto většinou procitáme ze svých nadšených snů a zaměřujeme své úsilí ke smysluplnosti a lásce. Obyčejný život je naplněn neobyčejným a běžné se stává zvláštním. Přitom jsme to stále my a naše okolí, jen s drobnou změnou pohledu. Stačí jediný pozměněný úhel a perspektiva se proměňuje. Nic není nehybné a všechno někam spěje, dozrává a naplňuje misky vah, které odměřují náš život. To, zda byl správný, naplněný, smysluplný a objevný, to zjistíme až budeme stát na jeho konci. Ale aby takovým byl, to můžeme změnit již dnes. Proto neváhejme, mějme se na pozoru před klamavým chtíčem a usilujme o pravost, opravdovou lásku a soulad...

S klidem v duši i oslovi sluší velké uši!

Prazvláštní

Zvláštní síly vedou naše kroky, od počátků věků až po zánik. Zrozením se stáváme součástí okolního světa přírody a lidského společenství. Jsme lapeni do světů, o nichž nic netušíme a jsme vedeni k tomu, abychom pochopili. Chápeme se svých předem určených rolí, přizpůsobujeme se, rosteme do velikostí a stáváme se živly. Někdy nacházíme sami sebe, jindy objevujeme jiné a usazujeme se ve svých já. Je to s námi vždy takové, jak je dáno. Byť nemusíme věřit na zázraky či předurčeni, ovšem už jen naší samou existencí, sounáležitosí s našimi rodiči je nám dáno být jako oni. Většínou se chceme vymanit, chceme být sami sebou, ale jde to vůbec? Jde být tím, kým chceme, pokud jsme takto spojeni? Jména, osudy, kořeny, vzpomínky, to vše máme společné. Vzájemně, bezděčně, společně, bezpečně, výtečně i konečně, aniž sledujeme či slevujeme. Jsme tady a teď spojeni, stejně jako zítra či pozítří. Tím vytváříme nezanedbatelnou síť zvláštních sil, spojujeme nespojitelné a proplétáme neproplétatelné. I tím živíme své sny a jejich životy...

Žij jak je dáno, ať je večer nebo ráno!

Prachová

Jak zvláštní to pocit se rozhostil v mé duši. Jsem to já a nejsem to já! Někdo na mě mluví a já vůbec nevnímám, co říká. Slova sklouzávají po mém těle a padají přímo na zem. Odráží se zpět, snaží se ulpět na mých rukou, ale já nevnímám. Nechci a nebudu vnímat to, co se kolem děje. Nebudu se zabývat malicherností dneška. Raději se uzavřu do svého vnitřního prostoru a jako robot budu pracovat. Snad tak alespoň přestanu vnímat tíhu, která mě tlačí na prsou a nedá mi nadechnout. Jak dalece může vstoupit stres, který se hromadí všude kolem. Uvědomuji si, že tohle není normální rozložení sil. Že já tu stojí se svou lacinou vidličkou a oni na mě míří kanonem. Ovšem netuší, že já se tak snadno nedám a nepoddám se nátlaku. Tedy s těžkým kalibrem si jděte k čertu, já sama jsem tvrdý oříšek i pro větší troufalce. A pokud přeci jen nevěříte, pojďte to zkusit, však pak sami uvidíte...

Neměj strach, všechno je jen léta prach!

Vodítková

Hned člověk pookřeje, když se musí postarat o někoho dalšího. Už se nemusí zabývat jen sám sebou, ale může sám sebou být. Jaké blaho nechat se vést, následovat drobné ťapky a usmívat se na usměvavou němou tvář. Jen uši se nadzvedávají, tlapky tiše šoupají po chodnících a já jdu v závěsu. Při každičkém zatočení, za každým rohem se na mě dívají psí oči, pro něž jste tím nejcennějším, co může být. Láska, vedená na dvaceti centimetrech provázku, která je chvíli tady a chvíli tam. Něco tak neskutečně skutečného, co člověka připoutá a ví, že starosti jsou ty tam. Problémy vlastně nejsou a to, co je skutečné, jsi ty, já a naše vodítkové spojení. Jen to mě ujišťuje, že jsi tady a tebe, že já jsem tam. Nepustíme a neopustíme se nikdy, ani za tisíc let. Já tě vždy budu mít ve svém srdci a ty zase v tom svém. A až se zase potkáme, budeme tam spolu stát, skákat, honit se a mazlit, dokud nás nerozdělí. Dnes, ani zítra to nebude, tak si pojďme užít své blízkosti a milých radostí!

Co to ťapká v lese? Aronek se nese...

Snázová

Stačí jen malá chvilka a člověku se změní život. Jiskřička lásky proletí vzduchem, přestáváš dýchat a jen tiše doufáš, že to, cos zachytil ve svém srdci, je pravý cit. Málo pak stačí k vášniplnému vzplanutí a láskyplným obětím. Úsměv střídá pohlazení, polibek laskání a vnitřní neklid naprosté souznění. Jen ten, kdo zažil procitnuní lásky a prožil krok po kroku její stupně ví, že počáteční poblouznění se brzy změní v hluboký cit vzájemnostíi a propojenosti. To vše umocněno slovy, činy, společným poznáním a poznáváním světa ze zcela jiné perspektivy. Již nejsi sám, máš zde někoho, s kým si můžeš povídat, sdílet, přemýšlet, radit se, radovat i předávat starosti. Je to jako proniknout do říše za zrcadlem, kam jsi vstoupil s tím, koho jsi neviděl, ale věděl jsi, že tam někde je! Snad proto je báječné umět sdílet onu radost z láskyplného vztahu i po letech, která přicházejí a odcházejí...

Rok se s rokem schází, my jsme bez nesnází!

Povzbudivá

Smích je nejlepší lékař. Úsměv pak nejúčinnější medicína. Aplikovaná po menších dávkách přináší velké pokroky. Moderní medicína tápe ve svých výzkumech a my obyčejní smrtelníci radíme, jak dál. Už generace našich babiček věděly, že dobrá mysl je polovinou zdraví. O druhou polovinu se musí zasloužit sám člověk tím, že se sám k sobě, k přírodě a svému okolí bude chovat s náležitou rozvahou. Nebude bezdečně používat škodlivých látek a hýčkat se k rozmazlení. Tvrdou fyzickou prací bude utužovat sebe i svou duši ke zdraví a pohodě. Jednoduchý recept vyzkoušený léty praxe obyčejných lidí, kteří věděli a ví, že soulad je podstatou všeho žití!

Žij jak máš, život je jen náš...