Temperaturní

Tak a je tady konečně zima! Sněhu pomálu, ale teploty konečně atakují mínusové hodnoty a venku to nevypadá, jako by brzy mělo přijít jaro. Už teď se těším, až se dneska vydáme na procházku. Pod nohama nám bude křupat zmrzlá zem a bláto bude pro jednou zapomenuto. Možná, že také zahlédneme v dálce sluníčko, které by mohlo navodit tu nejúžasnější atmosféru zimního dne. Ale i bez sluníčka budeme rádi, protože se konečně budeme cítit, jako polární medvědi na dlouhých cestách studenými pláněmi. Bude to změna, která přinese do našich srdcí atmosféru dětských let, nekonečně dlouhých zimních radovánek a radostného pohybu na zasněžených svazích. Kéž by ještě nasněžilo, abychom se dostatečně nabažili zimy a připravili se opět na správný koloběh přírodních úkazů. Aby zima byla zimou, jaro jarem, léto létem a podzim podzimem. Se vším všudy, co k nim patří, tedy mrazu, rampouchů, chumelenic, rozkvetlých květinek, pučící trávy, teplých dnů, blankytné rosy a padajícího listí, s výbornými lesními a zahradními plody. Ano, těším mě, že konečně přišla zima, teplota spadla a já vím, že v přírodě je to na chvilku, tak jak to má být!

Pojďme užít zimy, bez horka a rýmy...

Rozvážná

Není nad růžovoučké dosyta vyspání. Nemuset brzy vstávat, rychle stíhat ranní povinnosti, ale jen tak se povalovat, číst si a užívat si víkendové pohody. Co už s tím, že je nutné včas uvařit, nakoupit, uklidit, umýt a vyprat, vždyť je na to celý den. A pokud se něco nestihne, pak máme jistotu neděle, která dává šanci na dokončení domácích povinností. Možná si říkáte a kdy budu žít, užívat si klidných dnů? To mám čekat až do důchodu? To ale nevydržím a kdo ví, co bude až... Ano i v tom je kus pravdy, kterou je nutné si přiznat. Všeho s náležitou rozvahou, bez velkého stresování a s jistým nadhledem. To si pak člověk užije klidu, únavy, radostí i starostí, které s životem plynou. Všeho tak akorát, co jsme schopni zvládnout, co jsme schopni užít, co jsme schopni prožít a co jsme schopni vydat i podat. Proto dnešní rozvážné ranní tempo nebylo k zlosti, ale dostatečné radosti...

S rozvahou za námahou!

Úbytová

To je děs, jako běs. Co se to zase všechno stalo? Jak to, že jindy poklidný pátek je dneska tak šílený? Vytočit do vrtule mě dokáže i jen malinký zádrhle. Jindy klidná vyrovnanost, dneska nezřízená nervóznost. Okolí se mě snaží zničit. Padají dotazy jeden za druhým, sotva stačím vnímat a odpovídat. Do to ještě chystat jídlo, či nastavovat parametry zpracování údajů. Tohle že je pátek! Ne tohle je přímá cesta do pekel a já se jí rozhodně nebudu účastnit. Raději vypnu všechny komunikační kanály, uzavřu se do své bubliny a co je tam, to jde mimo mě. Dneska už se nenechám zlákat k žádné neuváženosti a rozhodně zkrotím nervozitu. Pustím si klidnou hudbu, nachystám se k relaxu a děsy s běsama ať si jdou ke všem čertům... U mě není místo, ani chuť s nimi pracovat, nebo se jimi jen zabývat. I zítra je den a je nutné dobře si rozvrhnout síly. Tak nashle a šáteček, vyměňte domeček...

Nervozitu nervozitě, pojde dneska na úbytě!

Inspirační

Co nás inspiruje? Co nám dává křídla a pocit jedinečnosti? Jsou to drobné věci či skutečnosti, které se dějí a my nevíme proč? Nebo jsme položeni čistě materialisticky a inspiraci nacházíme jen tam, kde je něco za něco. Jistě známe chvíle, kdy se podněty hrnou z hlavy a člověk je nestačí ani zaznamenávat. A pak chvíle opačné, kdy je jakákoliv snaha marná. Sliby, ani závazky nepomohou a to pak stojíme na místě, přemítáme nad každým slovem a svět se smršťuje do jediné věty. Stačí jiskřička naděje, která dává tušit, že vykřešeme jiskry z kamene a gejzír nápadů tryská všude kolem. Nastavujeme ruce, otevíráme srdce a necháváme plynou hodiny, dny i minuty. Všechno kolem je nějak barevnější, život se zdá být veselejší a my záříme plnou silou naší inspirující energie. Stále ovšem nevíme, co je tím zásadním podnětem. Život sám, skutečnosti, které se dějí, změny, s kterými se nelze smířit a vyrovnat. Zřejmě nenajdeme ten jediný prvek, ale můžeme jej spojit s dechem, životem, vnuknutím, podnětem či zápalem tvořivosti. Stačí se jen dobře dívat a inspiraci najdeme všude kolem nás. V deštivém dni, ušmudlaném ptáčeti, jiskrných očích medvěda, slunečném počasí, nebo štěněcím čumáčku. Je to jen o pocitu výjimečnosti, který ve spojistosti s inspirací cítíme. Proto našlapujme tiše a s respektem, který může taktéž inspirovat.

Buďme si múzou, nikoliv lůzou!

Nesoustředná

Jak zákeřně působí tohle nezimní počasí na člověka, si lze uvědomit při pohledu do běžného pracovního kolektivu či třídy. Místo sněhu déšť, na obloze jen těžké mraky, sluníčko v nedohlednu a teplota atakuje přejaří. V kolektivech je pak slyšet smrkání, pokašlávání, chrapot a celá řada dalších projevů chřipkových onemocnění. Dětem i dospělým chybí mrazivé počasí a co teprve zvířátkům v přírodě! Ráno vstáváme do deštivého počasí, ptáci trylkují své jarní písně a nic nenasvědčuje tomu, že je právě leden. Kdysi nejmrazivější a nejstudenější měsíc roku. Místo abychom se brodili hromadami sněhu, stavěli sněhuláky a sbírali rampouchy, chodíme v pláštěnkách po blátě s krátkými rukávy. Kam se poděla ladovská zima? Kde jsou zimy našeho dětství? Zřejmě utekly za oceán, kde mají vhodnější podmínky k rozkvětu. A my se musíme smížit s teplým povětřím a deštěm, který s sebou nese nesoustředěnost a značné rozladění. A to ani nemluvím o možnostech lyžování či pohybu na běžkách. Tak o těch si necháme jen něco zdát a snad si můžeme v tichu duše přát, aby se přeci jen paní Zima vrátila. Vždyť ji máme rádi a proto s ní jsme vždy kamarádi...

Soustřeď se a pamatuj, že medvěd má vždy svou sluj!

Kořenová

Hodně přemýšlím a pozastavuji se nad skutečností. Většinou tak jak ji pozoruji a vnímám. Uvědomuji si také, že mé objektivno je zatíženo subjektivní chybou. Každou maličkost totiž hodnotím čistě ze svého pohledu. A zde se slučuje co mám ráda, co se mi protiví, kdo je mi milý a jaké jsou mé názory politické, společenské, kulturní, pracovní, morální i osobní a osobnostní. Ano, uvědomuji si své subjektivní já, a to zejména ve chvílích objektivního hodnocení, které není a ani nemůže být zcela nezávislé. Vždy se totiž potýkám s tím, co mě spojuje, co mě živí, dává mi sílu, odvahu i rozhodnost, říkat, dělat a uskutečňovat věci, které mohu, chci a zároveň musím. Nikdy nejsem jen sama za sebe, i když se to tak může zdát. Vždy je tu se mnou ještě něco, co není vidět, co je mou součástí a vytváří pozadí každého mého kroku i rozhodnutí. Ostatně je fajn vědět, že tu nejsi sám a můžeš se opřít o své kořeny. Ty nejsou jen oporou, ale také ukotvením v nestabilním světě rychlosti, zběsilého tempa a neustálých změn a společenských zvratů...

Drž se svých zásad, nebo pracovních násad!

Přetřesová

Ochromené překvapení a šokovaný výraz plný pláče i hněvu mě hned ráno dostal. Nejen, že počasí se rozhodlo překvapit nás deštěm a teplotami vysoko nad nulou, ještě tohle. Copak to mám za potřebí, abych běhala sem a tam jen proto, že jeden neí schopen vylézt z postele včas a druhý mi neustále proměňuje už tak proměnlivé? Já jsem ta, která musí stihnout každý okamžik, musí být nachystána, připravena, upravená a ještě s dobrou náladou. Ale copak to jde? Nervy, moje nervy, vy to víte a jistě mi odpustíte, když popustím páru a lehce zvednu hlas. Jinak to prostě po ránu nejde a dusit to v sobě, byla by reakce ještě horší. Bum, prásk, třísk a je vymalováno... Slova padla, slzy jsou osušeny a teď se zbývá soustředit na úkoly, které tu stojí přede mnou. A že jich zase po víkendu je! To se snad všichni zbláznili, nebo mám snad problém já? No, ať už je situace jakkoli barevná, jdu do toho a všechno vyřeším. Svůj šok mám dnes za sebou, tak co bych ještě mohla chtít?

Otřesy, přetřesy, milujme své stresy!