Pistolnická

Ticho jako v kostele,
možná se něco semele.
Náboje létají rychle vzduchem,
okolí zurčí radostným ruchem.

Zápalem ze hry zmámená,
co tohle všechno znamená?
Chata je plná života, smíchu,
tohleto má daleko k tichu!

Přesto jsem plná života,
když okolí jenom klokotá,
když kluci se honí zahradou,
dny plynou s dobrou náladou.

Prázdniny pomalu kulí se,
sluníčko za mraky choulí se,
teploty zvolna klesají,
podzimní chmury už koukají.

Škola se už blíží,
kluci na mě vzhlíží.
Tento týden, ten je náš,
plný her a co si dáš...

S náboji jdi vpřed, zvedn se teď hned!

Nedělaná

Stojíš mi za zády,
nemám to ráda,
i když Tě beru,
jako kamaráda.

Koukáš mi pod ruce
a ty se klepou,
někam se slova má
stále dál pletou...

Vydržíš v klidu stát,
i kdybys neměl rád,
i kdybys mnoho chtěl,
jsme zajatci našich těl!

Přemohu slova svá,
tak drsně palčivá,
budu zde v tichu stát,
v duchu se sobě smát.

O co jde pánové?
Vždyť to přec není nové,
k obědu patří to,
že jsi moje zlato...

Trpělivou neděli, i když nám nadělí!

Neškodná

Jsou v životě chvíle, které si s radostí užíváme, nesledujeme čas a hodiny se nám zdají jako minuty. Ale známe i takové momenty, kdy nechceme otevřít oči a vnímat realitu kolem nás. Ať už se jedná o chvíle tragické, tragikomické či veselé, jsou to právě ony vteřiny, kdy se projeví naše lidskost. V rozumném uvažování i citovém pohnutí, spojeném se situací. Voláme o pomoc, nastavujeme ruku či radíme, jak na to. Většinou nepřemýšlíme nad důsledky svých kroků a děláme vše, co se od naší člověčiny očekává. A záhy zjišťujeme, že zdaleka ne všichni dělají totéž. Někdo si drží zdvořilý odstup od situace, jiný lhostejně projde kolem a s nezájmem otočí hlavu jinam. Nejhorší jsou ti, kteří se zastaví jen proto, aby jim neunikla zajímavá situace, o které budou moci vyprávět, komentovat a stonásobně dedukovat... Jistě sami víme, která strana mince je ta naše. Jak se postavíme k situacím a skutečnostem, které prožíváme a jež se staly naší součástí. Ať už zvolíme kteroukoliv ze stran, mějme na paměti slova klasika. Jestliže nepomáháš, alespoň neškoď!

Ruku v ruce k poznání, že život je o pomáhání...

Pohlazená

Od narození je známe, jsme na ně odkázáni a díky nim zakoušíme pocity blízkosti i radosti. Doteky jsou právě tím, co nás doprovází od příchodu na tento svět, až po smrt. Podle lékařů pozitivně podporují rozvoj imunitního systému a jsou tím nejpodstatnějším pro vytváření vazeb i vlastního pocitu bezpečí. Jsou to právě doteky, díky nimž můžeme vyjádřit milou blízkost, zklidnit se i otevřít se dalším dotekům. Často je to právě dotek, který zprostředkovává sblížení mezi lidmi. Už jen náhodný dotek paže navozuje u blízkých osob pocit důvěry a s jeho stoupající intenzitou může být základem vztahu. Při hlubším zamyšlení zjístíme, že právě dotek je spojnicí mezi vlastním tělem, duší a druhými osobami. Dotýká-li se mě někdo, žiji, a také cítím, že žiji. Pokud necítím žádný dotek, můj život mi uniká a já jej přestávám vnímat. Dotek je tedy projevem pozornosti, bez něhož člověk strádá duševně i tělesně, usychá a hrozí mu, že uvadne. Čím méně doteků člověk zakouší, tím více se odcizuje nejen sám sobě, ale nakonec i světu. Většinou se cítí odmítnutý, aniž by znal příčinu. Protože ten, koho se již nic a nikdo nedotýká umírá v osamění, velmi dlouho před svou smrtí... City projevené doteky jsou totiž kořením života, bez nichž by všecho ve světě bylo fádní. Nic by se nás nedotýkalo a nikdo by nám nebyl blízký. Právě city jsou mluvou naší lidské duše, vyjadřované mimikou, gesty a chováním. Ony formulují naše vztahy po celý náš život a způsobují, že jsme si blízcí či vzdálení...

Pohlazení všechno změní!

Vysvitnutá

Každý den je stejný a přesto jiný. Každý den je velkou výzvou i stálým souběhem známých jednotlivostí. Každý okamžik života je prožitkem a dychtivou snahou po získání poznání. Žití je spojeno s pohybem vpřed, ačkoli správné pochopení jeho jednotlivých částí přichází jedině pozpátku. Až v dospělosti pochopíme snahu rodičů usměrnit naše dětské kroky. Až posléze si uvědomíme šťastnou náhodu, která nás spojila. Mnohem později proč byly některé životní etapy tak složité. Paradoxně až na sklonku života pochopíme všechny jeho nástrahy, kličky a finty. Jediné, co skutečně víme tedy pochází z porozumění minulosti, vnímavosti k současnosti a pozitivního náhledu do budoucnosti. Odtud přichází střípky naděje, prosvítá slunce a klene se duha, coby most mezi námi, našim žitím a následujícími generacemi. Kéž i ony pochopí, že poznání přichází ve chvílích hluboké úcty k životu a stojí na pevných základech pokolení...

Neztrácejme čas váháním a odkládáním, život tak rychle utíká!

Melodie života

Znějící, zvučící, zurčící a vibrující hudba je všude kolem. Stačí jen zklidnit mysl, zpomalit tělo a tóny se opatrně vkrádají do života. Ševelení trávy, šustění listí, bzučení včel i včeláků a tichounké plachtění motýlích křídel. Ostré křupání pohybujících se nohou, rázné kroky i dusot koňských kopyt, které cinkají a drnčí zároveň. Od řeky se pak nese šplouchání vody i výskot skotačích dětí. A jak tak posloucháme zjistíme, že i naše bytí je zvučné. Tlukot srdce, nádech, výdech, hlas a slova, to vše je zvukem naší mysli i těla. Hlubší ponoření do nitra je pak nejen zvukem, ale i výbuchem štěstí a radosti. Abychom slyšeli musíme poslouchat, abychom vnímali musíme otevřít svá srdce...

Hudba je záchranou před smutkem i obavou!

Spoléhací

Na co se lze v dnešním světě spolehnout? Existují nějaké neměnné veličiny, které se nemění v průběhu věků? Snad kromě neodvratitelného procesu stárnutí, mě v tuto chvíli nic nenapadá. Mohu se domnívat, můžu věřit, pokoušet se dohadovat, ale jistotu nemám. I když si říkám, že jistoty mého života jsou jisté, netuším, zda už zítra tomu nebude jinak! Spoléhat se jen na pravdivost, je ošidnou záležitostí. Každý člověk má míru pravdy nastavenu jinak a také pohled na to, co pravdivé je či není, posuzuje se subjektivního hlediska. Také určitost není měřítkem. Mohu změřit, zvážit či určit velikost spolehlivosti? V teoreticky daných intencích ano, ale v praktickém životě ne. Mohu se spolehnout na předpověď počasí a přesto se přižene neočekávaná bouře. Ani zaměřenost není spolehlivá, protože vychází ze subjektivní podstaty. Je evidentní, že se mohu spolehnout na své zkušenosti, ale i zde už může být pravda posunuta. Je tedy zřejmé, že spoléhat se na evidentní a nepopírat zaručenost našich životů, je klamavým odstínem dnešních dnů. Vše je totiž jasné, nic není nemožné a pravda je jen odleskem reality lidského života...

Spoléhejme na spolehlivé a hledejme hranice vlastní spolehlivosti!