Stejné kulisy, jiné rozložení karet, zajímavý pohled na to, co se děje a já si tady tak stojím a mám čas rozjímat. Možná proto, že už od časného rána stojím na nohou a nachystané domácí úkoly mám hotové. Zbývá už je připravit brambory k obědu a upéct tvarohový mřížkový koláč, ale na to je ještě v tuhle chvíli čas. Venku tak krásně svítí sluníčko a já vím, že bych asi měla jít nasávat poslední zbytky krásného podzimního počasí, ale vůbec se mi nechce. Nejraději bych se už teď skulila někam zpátky do sebe a zachumlala do svého já. Trápí me tolik věcí a vlastně mě netrápí vůbec nic... Zajímavý pocit, když nad tím tak přemýšlím. Jak daleko se může člověk dostat a jak se vlastně může cítit. Pozitivně i negativně zároveň a neutrálně ne. V takovém zvláštním nastavení jsem právě já, kdy tady pluji a vlastně ani nevím v čem... Je to bublina a já se na svět dívám jen jako nějaký pozorovatel, vykonavatel a činitel, po kterém je cosi požadováno, aby učinil, vykonal a udělal. Hlavně teď, rychle, hned a bez jakýchkoliv dalších otázek. A že já třeba také něco mohu cítít, nějak být v tom všem emočně zašmodrchaná, to asi nikoho celkem nenapadá, že? Inu, já prostě musím a tak to bylo, je a zřejmě dál i bude... Vždyť jsem přece zvyklá, ne?
Jen si nestěžuj a na zimu se připravuj...
Žádné komentáře:
Okomentovat