Už se sypu a to ještě není všemu konec. Sušenky by se hodily, ale ty nejsou nikde k mání. Asi si budu muset nějaké vyrobit, nebo upéct, abych se mohla na něco dobrého, sladkého a pohodového těšit. Člověk se prostě a jednoduše musí umět na něco těšit, jinak se z toho všeho bude muset zbláznit. Tak nějak to prostě a jednoduše je. Co ale dělat, když těšení není a těšit se je vlastně spojeno se strachem, že těšení přinese zase nějaký další pád do nejistoty a bolesti! Už zase myslím jen na to negativní a špatné. Měla bych se asi konečně začít těšit, ale jde to vůbec, když se cítím zahnaná do kouta odkud není úniku? Jen samé rohy a rožky, zákoutí a spletité kouty, do kterých mě nahání všechno, co je kolem... Inu, nemám úniku a to jsem si myslela, že to zvládám, asi bych i já sama potřebovala někoho, kdo by mi dodal trochu odvahy a optimismu. Kdo to bude? To se uvidí.
Hledám a najdu, možná i našeho chlupáče Zajdu...
Žádné komentáře:
Okomentovat