Těžké vstávání po dlouhé noci. Lepší ranní rutina, než bláznivé sny. Nejvíce na smutek pomáhá práce, zaměstnat tělo a vypnout hlavu. Nemyslet na nic, jen odhazovat sníh, vařit oběd, chystat snídani, odnést odpadky, uklidit chatu. Mít stále co na práci, abych nemusel přemýšlet. Po několika třeskutých, zašmodrchaných a bojovných dnech, je nic neřešící a pracující den obrovskou výhrou. Někdy se to totiž v životě tak zamotá, že se nestačíme vzpamatovat a všechno je úplně jinak. Léta běží, zkušenosti přibývají, síla a odvaha klesá. Přesto si stále snažíme dokázat, že na tohle ještě máme, tohle ještě zvládneme a tamto určitě pokoříme. Opak je ovšem pravdou, tělo už není tak pružné a svaly rozhodně neudrží tolik, co před dvanácti lety. Pohyby jsou známé, ale návyky už ne tak dokonalé. Sníh se třpytí a všechno vypadá tak kouzelně. Ještě kousíček popojet a už budeme doma... Nebo možná vzít čenichem zem, přistát jako placek a nevědět, co se děje. Pak zjistit, že to musíš zvládnout, musíš ještě kousek a pak už nic. Stačí jen být, neboť i samotné bytí bolí a říká, že dny jsou pestřejší, než noc. Tak teď už jen opatrně, ať je zítra zase tak, jak má být...
Jít a snít, mít svůj klid!
Žádné komentáře:
Okomentovat