Nač mít v životě plány, když je stejně všechno jinak? Proč se stresovat tím, že se věci nedaří a nejdou tak, jak jsme si je naplánovali? Zvláštní slova od člověka, který musí mít systém a plán téměř ve všem. Možná, že právě probíhající doba, nezvyklá, neočekávaná, obávaná a odsuzující k pasivitě, vede i nás, zapřísáhlé plánovače do doby neplánovací. Nechceme a vlastně ani nemůžeme cokoliv plánovat, protože to prostě není vůbec reálně možné. Ač s vnitřním přesvědčením, že všechno bude tak, jak je naplánováno, tak život přinese tolik zvláštností, které mu jej převrátí vzhůru nohama. A my přece musíme stát pevně na zemi. Musíme cítít oporu a jistotu v životě, který vedeme. Měli bychom plánovat a mít možnost dosahovat naplánovaných cílů. Ale? A jsme opět u toho, plány se hroutí, cíle jsou v nedohlednu a hlavně, život je někde mezi plností a naprostou rezignací. Snad z toho jednou vyjdeme a budeme se s dostatečně poučeným náhledem dívat sami na sebe, svá rozhodnutí a plány, které jsme dělali, resp. nedělali. A jaký že bychom měli mít plán a cíl pro dnešek?
Zcela jasný: vybřednout a nezhebnout...
Žádné komentáře:
Okomentovat