Ani psát se člověku nechce, když jej trápí smutek. Přijde, zalehne na duši a nechce pustit dovnitř nic, kromě smutku, bolesti a vzpomínek. Člověku trvá, než si na smutek zvykne. Popírá, že se právě jeho týká a zlobí se, proč právě on musel být zalehnut tím temným mrakem. Pak přijdou chvíle letargie, nostalgie, smutku a deprese, které na nás koukají ze všech strach. Jakoby se celý svět oděl do černého sukna a nic, kromě černočerné tmy neexistovalo. Po nějakém čase se tu a tam zalesknout třpytící plamínky. Kousky světla, které pomalinku ukazují, že život není jen kolotočem černoty. Ukazují, že zle i v tom smutném nalézt kousíček radosti a veselí. A jak dny ubíhají, tak se pomalu, ale jistě do popředí dostávají světlé plamínky poznání. Smutek je zde, ale život jde dál. My všichni musíme jít, bojovat své bitvy a vést pokud možno alespoň trošku normální život. S vědomím ztráty, ale dál...
Tak si to přejeme, tak to má být!
Žádné komentáře:
Okomentovat