Na člověk občas přijdou myšlenky, zabývat se tím, co bude za rok, za pět let. Co se stane, až bude babičkou, matkou, tetou či vstoupí do zaměstnání. Osobně si vždycky říkám, že bychom měli snít, ale budovat si představy není zrovna jednoduché. Když je nám něco málo přes deset, tak věk někde kolem třiceti let je naprostým stářím. Když se posuneme o pár let dál, zjistíme, že jsme pořád ještě mladí a máme sny. Toužíme se ještě něčím stát. Chceme ještě v životě něčeho dosáhnout. Máme chuť objevit mnohé světadíly a rozhodně nic z toho, co jsme viděli před pár lety neodpovídá současné představě. Ano, snít se má, protože bez snů by člověk nebyl živ. Nemohl by toužit, nemohl by se posouvat, dosahovat dalších met, které si vytýčí. Ale i tady platí, že snít musíme umět. Umíme snít jen tak daleko, jak jsme opravdu schopni doletět. Měli bychom snít jen tolik, kolik je opravdu možné. Pokud budu já, jako člověk snít o tom, že budu létat jako pták, pak se sny nikdy nenaplní. Pokud si však řeknu, že se možná někdy proletím, vyzkouším pocit volného letu, pak se mohu dočkat. Byť to bude jen na několik málo minut, kdy skočím v tandemu padákem, ale poletím. A takové by měly být naše sny. Snivé, ale dosažitelné...
Být kouzelným bláznem, nežít ze dne na den!
Žádné komentáře:
Okomentovat