Pospíchám, pospícháš, pospícháme, nic kolem sebe nevnímáme. Ještě se ani nenadechneme a už abychom zase mířili do pracovního procesu. Je to hrůza, jak se život s věkem zrychluje. Nikdy jsem nevěřila svým rodičům, když říkali, jak to všechno uteklo. Já se nemohla dočkat, kdy konečně budou prázdniny, kdy budou vánoce a sníh. A maminka vždycky odpovídala, už jsou tu zase. Jen jsem se otočila, už je znovu potřeba napéct cukroví a nachytat všechno na zimu. Čím víc se přibližuji věku mých rodičů, tím víc vnímám tenhle koloběh a jeho pravdivost. V dětství nám čas plyne tak nějak pozvolna. Nálož pozitivních i negativních událostí se nám střídá v rovnoměrném tempu. Jakmile však poskočíme do středního věku, dny se valí, činností je stále více a času méně. S rozvahou přistupujeme k úkolům, vážíme priority a dostáváme výsledky. Než se nadějeme, vánoce jsou v nedohlednu, prázdniny ťukají na dveře, příroda se chystá k zimnímu spánku a zase jsou tu... Nikdo jiný, než my, nedokáže zastavit tento běh. Jen my jsme tvůrci našich životů i hektiky, které je s ním spojená. Proto se nebojme zastavit, byť svět stále někam spěchá. Za chvíli bude spěchat dál, ale my neztratíme spojení s realitou!
Reálné je to, co opravdu prožijeme...
Žádné komentáře:
Okomentovat