Někdy jdou věci snadno. Jindy je nutné zapojit hodně síly a fantazie, aby se pohly kupředu. Mnohdy záleží na okolnostech, které doprovází činnost, kterou provádíme. A někdy se stačí jen zastavit, zpomalit, nechat na sebe účinkovat vjemy prostředí. Najednou se rozběhnou prsty po klávesnici, tužka po papíru a věty se klikatí jedna za druhou. Myšlenky se v hlavě rojí, vyskakují a chtějí si prorazit cestu ven. Za světlem, za tichem, za hlukem, za sluchem, za vjemem. Zhmotnit se v celé kráse a skutečnosti, kterou lze zaznamenat a předat. Je to nádherný pocit, doprovázený zvláštním chvěním v nejniternější oblasti citlivé mysli. Slova, jež chtějí pospat nepopsatelné a zachytit nezachytitelné. Člověk si v takových chvílích uvědomí, jak křehké jsou myšlenky a ještě křehčí způsoby, jimiž se je snažíme vyjádřit. Byť jsou to jen slova, většinou spojená s pocity a city někoho, kdo je psal, zpíval či vnímal. Mají sílu bořit i tvořit, stejně jako hladit i mrazit. Jsou laskavá i bezohledná, vyčerpaná i nedohledná. Stačí jen zavřít oči, soustředit se a věci jdou, kam mají jít a jsou, jak mají být!
Slova mlčí, srdce křičí...
Žádné komentáře:
Okomentovat