A bylo jaro, všechno, pravšechno kvetlo. Na stromech se zelenaly pupeny listů, na loukách vyčuhovaly trsy nové trávy a na zahrádkách se bělostně rozprostíraly sněženky a bledulky. Vzduch voněl jarním táním a člověk věděl, že tuhá zima je pryč. Maminky a babičky popadly do rukou kbelíky s čistou vodou a najednou byl všude v chalupě ruch a shon. Také na polích se nezahálelo, od brzského rána se tu a tam osamoceně pohybovaly postavy starousedlíků, kontrolujících půdu a její připravenost na jarní práce. Ano, tohle je jaro z mého dětství. Tak odlišné od současného života, a přesto tak blízké mému srdci. Jako bych viděla onen rozlehlý dvůr, kde sice nebylo vše dokonalé, ale bylo to zde cítit láskou k matce zemi, úctou k běhu přírody a zvířatům. Tedy něco, co dnes nespatříš, aniž bys musel sáhnout hluboko do historie svého poznání. Se zatajeným dechem a při zavřených očích čekám, zda se na zápraží objeví můj děda. Shrbený a přesto nezlomený člověk, milující svou půdu, zvířata a nás. Za chvíli už se pomalými kroky přesouvá na zahradu a babička jej z okna sleduje. S úsměvem na rtech a slovy upozornění, že na oběd budou brambory. Až dnes, kdy už jsem sama mámou, si uvědomuji, kolik lásky, porozumění a náklonosti bylo v oněch prarodičovských gestech! Tak jednoduché a přitom tak hluboké. Jako láska, kterou cítíme, víme, že ji cítíme, kterou máme a umíme rozdávat i přijímat...
Přijímej a s láskou dávej, lásku zbytečně nerozdávej!
Žádné komentáře:
Okomentovat