Konečně pátek říkám si již od rána a to už se pomalu čas jít spát. Jako kdyby se dneska pracovní čas nechtěl zastavit a stále mě doprovází na každém kroku. Měla bych možná zpomalit a dát čas klidnému prožití víkendových dnů. Místo toho si plánuji, co všechno stihnu, nebo musím stihnout, abych se zase mohla v týdnu věnovat jinému. Je to jeden velký kolotoč věcí, které se ženou kolem mě a já si jen tak říkám, jaké by to bylo, nemuset je vůbec vnímat. Byl by to ráj na zemi, ale ten hned tak asi nepřijde. Jistě, není to jen o tom, že někdo, něco uděla a pak nastane ráj na zemi. Ale nebylo by to přijemné zjištění, že nic nedělám a přesto je to skvělé. No uvidím, možná přeci jen zpomalím a nechám ostatní pádit z svými úkoly. Já si vystačím s tím, co mám a tam, kde to mám. Na ostatním nezáleží, protože to leží mimo můj dosah a kompetence...
Jak se dnes máš, tak se usmíváš!
Žádné komentáře:
Okomentovat