Jsou věci, které nikdy nezklamou. Dobré jídlo v restauraci, přívětivý úsměv, vlídné slovo učitele či maminčino pohlazení. Některé z těchto kouzel si uvědomíme, jiné bereme jako samozřejmou součást života, kterou neřešíme. Většinou totiž předpokládáme, že dostaneme vše a bez větších nároků. Je ovšem až s podivem, jak si dokážeme pohlídat to, zač platíme a ostatní lidské skutky bereme jako samozřejmé a moc si jich nevážíme. Zde jen podotknu, že pohledit, pozdravit, usmát se a být otevřený, není tak běžné. To, že vyjádříme city jinému, je v dnešní době velký dar. Nedělá nám problém negace, ale dobré vztahy a skutky, ty jsou problémem. Neumíme, nechceme, nemůžeme? Těžko říct, co je příčinou našich skutků. Zda špatné kontexty, nepříjemné zkušenosti, nebo neznalost daného. To, co je pro mě běžnou součástí života, je pro většinu ukázka slabin, které mám. To, co považuji za klad, je obecně vnímáno jako důkaz mé slabosti a přílišné citlivosti. Ale jak vyrůst bez citů a drobných, milých maličkostí: To se nedá! Já tedy raději budu nemoderní, ale s citem vychovám ty, jenž mi byli svěřeni. V rozsahu mého pohledu na lásku, radost, štěstí, usměvy a hebká pohlazení...
Bez citů je život prázdný!
Žádné komentáře:
Okomentovat