Nervozita stoupá, tep se zrychluje a dny pádí jako splašené. Hodiny odtikávají čas, který se blíží k pomyslné startovní čáře. A já tu stojím a netuším, zda jsem připravena. Marně přemýšlím, co ještě mělo být nachystáno a připraveno, než to opět vypukne. Hlava se snaží, tělo pomalu přizpůsobuje rychlost proudu myšlenek, ale nedokáže přeskakovat tak rychle, jak by bylo potřeba. Zatímco myšlenky už jsou o několik týdnů dále, tělo stojí stále tady. Nemůže popřít svou tělesnou podstatu a také netuší, jak by to udělalo. To jen duše ví, jak se oprostit od těla a běžet tam, kam ani ptáci nedoletí. Je to daleko a přesto tak blízko. Prý stačí jen chtít a tělo se rozběhne rozkvetlou loukou za svitem slunečních paprsků. Zní to krásně a láká k vyzkoušení, zatím se však vyhnu experimentu a půjdu osvědčenou cestou. Zkrotím myšlenky, zapojím tělo a posunu se do dalšího kola. Něboť jen tak mohu zvítězit a dosáhnout cíle, který mě čeká!
S okruhem vpřed, pojedu hned...
Žádné komentáře:
Okomentovat