Jsou v životě člověka věci, které se neodpouští. Přestože se většinou tváříme, že nás nic nerozhodí a přejeme všechno všem. V mnoha případech je tomu jinak. Vnitřně trpíme, když má někdo něco, co bychom rádi a jsem naštvaní na celý svět. Neumíme odpouštět úspěch, dobré kroky závidíme a pak se divíme, že je naše srdce tvrdé, jako skála. Zatvrdne zlobou a nepřejícími myšlenkami, které se rozplynou po celém těle. Dobro je vytlačeno a zlo se stává běžnou součástí životů těch, kteří závidí svém okolí i úsměv na tváři. Jak je život krásný, tak dokáže být i komplikovaný a zanesený zlobou a nepřejícností. To, co jednomu dělá radost, tvrdou prací vybuduje a získá, je druhému pro zlost a závist. Vidí jen to konečné pozlátko a pomyslnou třešničku na dortu, ale hodiny dřiny, brzského vstávání a jiného životního odříkání si nevšimne. Snad proto je kolem tolik nepřejících pohledů, které vyvolává úspěch, zdolané životní cíle a jisté směřování. Já však nepřestanu, půjdu si za svými cíli. To je moje životní poslání, můj úděl a také určení, které si nenechám vzít. A že někdo závidí a neodpustí? To neovlivním, já jsem já a jiná nebudu. Pokud se s tím chtějí druzí trápit mohou, ale ode mě se podpory nedočkají!
Určovat směr, to zní mi fér...
Žádné komentáře:
Okomentovat