Povolit si lenošit a nic nedělat je pro mě někdy problematické. Pomyslet na to, že nebudu nic dělat, mi nahání hrůzu. Pořád v hlavě nosím jednotlivosti, které je potřeba dokončit, posunout či začít. Jsem v jednom myšlenkovém kolotoči a ani nevnímám, že je potřeba zpomalit tempo. Snad proto se mi stává, že se ženu, supím a pospíchám a až v cíli zjistím, že nebylo potřeba takto spěchat. Přeci mám ještě několik dalších minut k dispozici, které dovolují nést se jako dáma! Copak to ale jde, když je motor zapnutý a klíčky nejsou v dohledu? Nevím, já to rozhodně neumím a tak stále někam popoháním sebe i své tělo. A že to není jednoduchý proces, to mi věřte! Je to boj o každičkou píď cesty a postupný proces něčeho, co vzniká v hlavě. Ta pak řídí pohledy, stupňuje tempo a dává pokyny k posunu do dalšího stádia. Jednou je to pomalé tempíčko, podruhé drobný poklus a za chvílí závod o život, kdy závidím pejskům jejich čtyři nožky. Někdy by se hodilo být čtyřnožcem a čtyřručcem, ale jak se zdá, budu si muset vystačit s tím, co mám. Tak se mějte, já už zase běžím, neb má ochotná mysl nalezla štěstí v pohybu, změně a postupu dál...
Nechej mě jít, jen tak mohu žít!
Žádné komentáře:
Okomentovat