Neptej se mě na nic. Nechtěj po mě nic. Choulím se do sebe a chci se ztratit všem z očí. Moje duše čeká na pohlazení, duchovní potěchu a potřebuje svůj klid. Jen tak mohu přežít další den. Stát se neviditelnou je dnešní ideál. Nemuset být, moci jen tak dlít. Duše může uniknout světu, tělo je však živoucí. Vítr jej žene dál a dál, člověk nechce a přesto musí. Umět se tak odpoutat od tělesné schránky a na chvíli se schoulit do koutka své duše! Bylo by krásné prožít den v lehkosti nadnášeného těla. Nic by netížilo, všechno by bylo možné. Eventualita bytí by se stáhla do duchovního světa lásky, milosti i milosrdenství a odpustit si by bylo tak snadné... Co tělo nezmůže, co rozum nepochopí, to duše zahojí, omluví, uzdraví. Z duše pak vyrůstá nový květ poznání, že špatné období je už zas za námi...
Pohledem do slunce, všechny stíny padnou za mě!
Žádné komentáře:
Okomentovat