Střídavá

Chceš změnit svět? Chceš pomoci každému, kdo to potřebuje? Chceš být u všeho důležitého, co ovlivňuje tvůj svět? Chceš a chceš? Možná by sis měla konečně připustit, že některé věci prostě jít nemohou. Není totiž možné, abys byla vždycky všude tam, kde je tě potřeba. Nemůžeš zachraňovat svět, když tvoje mysl křičí a volá o pomoc. Nelze mít spor mezi přáním a realitou, protože se o sebe třou dva zcela odlišné světy. Jeden, který dýchá volností, dovolenou, klidnými dny plynoucími s těmi, které miluješ a druhý, který neustále spěchá, honí se za nesmyslnými úkoly a řešeními. Světy, které jsou tvou součástí, ale nemají šanci nalézt společnou řeč, pokud se o to ty sama nepokusíš... Měla bys chtít a uvidíš, že se nakonec vyřeší i to, co vypadalo neřešitelně!

Měnit a každé maličkosti si cenit...

Rušná

Kdo čeká, ten se určitě dočká. S trpělivostí se prý dokáží divy, ale někdy je to boj. Zejména v našem uspěchaném světě je to docela problém. Být trpělivým se nenosí, protože se dneska musí stihnout všechno hned. Čekání je pro blázny a důchodce. Jen se nechejte vysmát, protože právě ti, kteří mají nejvíce času, také nejvíce spěchají. Nevím, čím je to způsobeno, ale je to prostě tak. Mladší a střední věk spěchá úměrně svému věku, ale stáří je stále v jednom kole. Možná je to způsobeno tlakem, že je ještě tolik věcí, které se musí stihnout a tak málo času na jejich splnění. Možná je to také tlakem okolí, že i ten starý člověk musí mít stále rychlé reakce a dělat věci tak, jako všichni ostatní. Každopádně je to fakt, který nás pak všechny strhává do neskutečného víru událostí, skutečností a jevů, které při pohledu zvenčí vykouzlí na mnoha tvářích úsměv nebo alespoň pozdvižené obočí...

Spěchej pomalu, ruchu si dopřej pomálu!

Silná

Občas stagnujeme a nevíme, kam se vydat dál. Někdy vzdorujeme a nechceme pokračovat tam, kam jsme neseni životem. Často se necháváme nést tím, co život přináší. Větišnou chceme, aby nás ostatní hodnotili co nejlépe. Odhalujeme svou tvář, ovšem jen tolik, aby nebylo vidět pod povrch. Cestujeme, zkoušíme a očekáváme zpětnou vazbu od svého okolí. Někdy si říkám, že by bylo úplně ideální mít možnost oddat se plně a cele jen svému životu. Sledovat přirozený vývoj, který je dán. Učit se ze svých chyb, získávat vědomosti a mít odhodlání vyrazit za tím, co je uloženo v srdci. Sledovat okolí, ovšem s jasným vědomím toho, že názory ostatních nejsou podstatné pro mé vlastní bytí. Já jsem já, jdu svým životem, s odhodláním a vírou v sebe směřuji tam, kam potřebuji. Cítím, co je důlěžité a tím se nechávám vést. Zda je to správné i pro ostatní, neřeším. Moje cesta, moje rozhodnutí, moje následky!

Života se nebojím, mnohé věci ustojím...

Soudná

Večerní káva a kniha v ruce. Jak jinak ukončit tolik hektický den, který mám právě za sebou. V klidu, pohodě a souznění s těmi, které mám nejraději. Uklidní se rozkolísaná hlava a myšlenky zase najdou svůj běžný směr. Už to nebude jen práce, práce, práce a zase práce, ale snad i trocha zábavy či poučení. Toho je v životě tolik potřeba! Protože my lidé jsme prostě nepoučitelní. Byť si říkáme, že dnes nebudeme spěchat a strávíme den v pohodě, poklidné náladě, přesto se někde dostaneme do proudu, který nás nese. Sice stojíme, ale nikoli pevně nohama na zemi. Jsme unášeni proudem a stěží dosáhneme na dno. Nezbývá než plavat, abychom se neutopili. Takže bylo naše rozhodnutí marné a víc než marné. Musíme plavat, musíme spěchat, musíme jít, abychom někde v dálce našli svůj klid...

Klidná buď, zítra suď!

Dodržená

Hory čekají,

už teď mě

lákají.

 

Povětří nešetří,

ve vzduchu vznáší

se klid a bezvětří.

Teplota neklesá,

vyjdeme do lesa.

 

Nahoře na špičce,

zamávám babičce,

pošeptám do mraků,

že blíží se k soumraku...

 

Cestou a cestičkou,

půjdu si trasou

svou.

 

Půjdu a objevím,

z úsilí neslevím.

 

Jen tak se žíti dá,

když člověk o

něco dbá!

 

S úsměvem na tváři, léto se podaří...

Bodláková

Zajíček, zajíček tam,

vidím jej všude,

kam se podívám.

Sluníčko v trávě,

koupe se právě,

já si jej chytím,

bude mým bytím.

Kopřiva pálí,

zrak mě snad

šálí.

Co se to skrývá,

copak ukrývá?

Les a louka,

očima kouká,

já to přec vidím,

nic se nestydím.

Za to že láskou

kvetu, k celému

velkému světu.

K tomu, co kolem

se prostírá,

k tomu, co život

nám otívárá.

K tomu, co prosté,

zdá se být,

bez čeho ovšem

nedá se žít...

Děkuji přírodo,

děkuji světe,

že kolem všechno,

tak krásně kvete!

 

Květina, louka, bodlák tu na mě kouká...

Vyklidněná

Ráno zve k novým činnostem, ale mě to nechává naprosto klidnou. Jedinou činností, kterou se dnes budu zabývat je čtení a příprava oběda. Ostatní aktivity jsem nechala uzavřeny v bytě, dusnu a parnu. Já si prostě a jednoduše budu užívat toho, co mi přináší pobyt na čerstvém vzduchu a v přírodě. Sednu si na houpačku, dám nohy na židličku a budu si číst. Jen tak se budu moci vyklidnit na nadcházející týden, který zase bude plný překvapení, pohybu a aktivit. K těm, které očekávám jistě přibudou ještě ty, o kterých zatím netuším. A tak je dobré se na nečekané a neplánované připravit. No a jedinou možnou, vhodnou a ideální přípravou je nicnedělání. A že mi to jde skvělě, to je znát od samého počátku...

Vyklidnit, naplnit!