Stojím na palubě rozjeté lodi, dívám se na ubývající mořské vlny a pomalu se ztrácející domy na obzoru. Stojím, dívám se a moje tělo se naklání z jedné strany na druhou. Loučím se s tím, co bylo a připravuji se na to, co bude. Ještě chvíli si snažím zachovat poznání sebe sama, abych se mohla dostat tam, kde sama sebe neznám a nepoznávám. Je to neskutečný pocit, vzdalovat se od míst, která tolik znamenají a přitom toužit po všem, co se mi otevírá. Být rozpolcena mezi dva světy, kde všechno znamená nic a nic může být vším. Uvědomovat si, že někde tam daleko jsou lidé, kteří nevědí o mé existenci a přesto ví, že mohu změnit jejich svět. Přemýšlení ve vzdouvajícím se moři vln je stoupáním do výšek a padáním do hlubin. Někde tam jsi, jsi ty sama, musíš se najít a věřit, že to nejlepší ze sebe jsi dala a svět Ti teď odpoví. Jen vyčkej, poslouchej, kolébej se a zůstaň pevně stát, ať se děje cokoliv...
Doufám a věřím, v žirafu s peřím!
Když se chce, všechno jde. Když se nechce, nejen, že to nejde, ještě ke všemu se to vleče a neuteče. Člověk se snaží brát všechny kousíčky života a dělá co může, aby to vypadalo. Postupně posouvá hranice jednotlivostí a tvoří plynulý obraz svého života. Vnímá protiklady, lásku i rovnováhu skutečností, které se dějí. Občas narazí na neskutečnost a váhá, jak se posunout dál. Nicméně ví, že se nemůže zastavit, že musí jít dál a nemá cesty zpět. Je totiž jasné, že to co se děje se děje a bude dít. To, co bylo nelze vrátit zpět a budoucnost je vlastně to, co přichází a prochází kolem nás. Je to něco, s čím musíme počítat a být na to náležitě připraveni. Vědět, že přijetí plynulosti vývoje nám dodá sílu jít dál...
Jdu a vím, že něco vymyslím!
Tak krásné a klidné ráno už dlouho nebylo. Sluníčko svítí jako o závod, my se nikam neženeme a společně si užíváme teplo, klid a zpívající přírodu kolem nás. Všecho je možné a nic není nenávratně pryč. Myšlenky jsou tam kde mají být a dostávají se do správných kolejí. Chvíle naprostého souznění a ticha. Jen ty a já, ostatní není důležité. Kulisy dokreslují zklidnění duše, které se postupně rozlévá tělem. Přání je pak jediné, kéž by to mohlo být zachováno napořád...
Nepospíchej, máme čas!
Každý máme svůj způsob dělání věcí. Jsme naučeni a připraveni dělat to, co je potřeba. Snažíme se vytvářet společný svět, aby byl krásným a dobrým místem k životu. Někdy nechápeme druhé a jindy oni nás, přesto se snažíme. Rozumět, chápat, vnímat, nekritizovat a být. S těmi, co máme rádi a pro ty, kteří to potřebují i chtějí. No a na tom přci záleží nejvíc. Nic si nezastírat a brát věci tak, jak jsou a jdou!
Vstříc novým zážitkům...
Chceme věřit zázrakům a rychlým řešením. Chceme mít jasno ve věcech, které nejsou jasné. Chceme být tím, nemůžeme a s tím, koho nemilujeme. Chceme dělat práci, která nám nepřísluší a chceme to hned. Někdy je naše chtění silnější než zdravý rozum a chtěné mimo dosah našich sil. Snad proto bychom měli mít stále co do činění s tím, co máme a nezabývat se tím, co bychom mohli mít. Ubíráme si tak sílu na každodenní aktivity a neužíváme si to, co aktuálně máme. Proto buďme rádi s tím, co máme a nechtějme víc, než můžeme chtít...
Lepší je žít, než něco stále chtít!
Statečně bojuji a držím hlavu nad vodou. Ještě není čas vzdávat se, protože jsem stále daleko od svého cíle. Čím je mi blíž, tím se zdá být daleko a člověk si říká, proč některé věci vlastně dělá a řeší, když to nemá za potřebí. Je to jako být v jednom kole, které se točí, my někam do rozjetého soukolí naskočíme a pak už jen nestačíme sledovat, jak se věcí kolem míhají. Ještě před chvikou tu byly jednotlivosti a teď už se slévají do jedné neskutečné šmouhy života. A tam někde v tom soukolí stojíme, díváme se, bojujeme, zvedáme hlavu a padáme únavou, abychom se posunuli zase o kousek blíž svému cíli. Ušpinění, unavení, zmoženi životem pak vklouzneme tam, kam chceme a kde je nám fajn...
Šmouhy nech, užij si mech!
