Odhodlaná

Někdy bych se chtěla stát neviditelnou. Procházet světem a nahlížet pod pokličku věcí. Rozumět zákulisním praktikám a chápat skutečné pohnutky běžných lidských rozhodnutí. Snad bych byla schopná konečně pochopit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Proč mohou mezi námi existovat takoví, kteří sice nic podstatného neřeknou, ale svými skutky pošlapávají druhé. Možná bych pak také chápala práci těch, kteří pracují, ale vlastně se buď jen vezou, nebo pracují tak, že delegují či skutečně předávají svou práci druhým. Sami si umyjí ruce nad neatraktivním rozhodnutím a pro společnost jsou těmi, kteří rozumí, chápou a jsou odborníky na slovo vzatí. Možná bych také pochopila, kde přesně je moje místo v tomto systému a přestala bych se trápit tím, co změnit nemohu. Dnes schopnost neviditelnosti nemám a možná jsem pro někoho neviditelná. Přesto vidím, slyším a dávám informace do kontextu, což mě vede k pocitům neskutečného zmaru a bezmoci. Snad se to někdy změní a bude to tak, jak by mělo být!

Rozhodnutí se nebojím, vím že sama za sebe obstojím...

Optimistická

Objímat,

rozjímat, 

občas se

dojímat.

Malovat,

pracovat,

dávno se

milovat.

Vetovat,

peskovat,

přesto se

věnovat.

Dávat

a brát,

za život

se drát.

 

Nechápat,

nevnímat,

na světě

komíhat.

 

Živote

nádherný,

budu Ti

vždy věrný...

 

Optimismus krásný je, dává mnohé naděje!

Malovaná

Občas se divíme, většinou však bereme věci tak, jak v životě jdou. Nehledáme a nepátráme po pravé příčině jevů, které nás potkávájí. Ocitáme se v situacích, kdy přesně víme, co je očekáváno, ale také v takových, kdy naprosto nevíme, kam s tím, co nás potkalo. A tak prostě žijeme, od okamžiku k okamžiku a snažíme se žít, tak jak nejlépe umíme, nebo tak, jak si nejlépe umíme představit. Člověčí věci chápeme člověčím smyslem, králičí pak tím kraličím. Někdy dokonce podlehneme vnitřnímu hlasu, který nás nabádá v tom, abychom se nespokojili jen s věcmi, které neplánujeme. Pak neodoláme, pustíme se na tenký led a snažíme se překonat sebe sama, ale i všechno ostatní. Jak nám to jde, tak to víme jen my sami. S čím se potýkáme, s tím bojumeme. A co je prostě a jen dáno, to přijímáme, bez větších obtíží. Nakonec zjišťujeme, že to nejpodstatnější není kažodenní zápolení s věcmi, které život přináší, ale naše kroky k tomu, obstát, nedat se a se vztyčenou hlavou jít dál...

Nebát se, milovat, pro radost si malovat!

Motanicová

Člověk si občas říká, jak může dělat to, či ono, když vlastně ani neví, jak či proč to dělat má. Někdy se prostě věci stanou a my jsme vtaženi do dělání, či situací, které musíme vyřešit a práci dokončit. Je to jako polapení do sítí, které nelze jednoduše protrhnout a musí se pečlivě rozmotat, až do samotného začátku. Někdy je prostě třeba zatnout zuby, procvičit si prstíky a motat, motat, rozplétat a motat. Jen tak je možné vymotat se z nastálé situace, která ač nechtěná, vstoupila do našeho života. Když se pořádně nadechneme, budeme pravidelně dýchat a vnímat sami sebe, neztratíme se! Určitě najdeme začátek i konec, které všechny věci na světě mají. Musíme být ovšem dostatečně trpěliví, abychom je spojili a nepřetrhli spojitou nitku vzájemné vazby...

Motám, motáš, motáme, přestože se neznáme!

Vládnoucí

Dobrodružnou výpravu,

projdeme celou dálavu,

půjdeme vpřed poznání,

co všechny smutky zahání.

Nepolevíme, neustoupíme,

až na vycholek se vyplazíme.

V dálce krásy uzříme,

o počasí nic nevíme.

Déšť, slunce, vítr, sníh,

dnes pojedeme na saních.

Vyrazíme z kopce dolů,

večer stihneme i školu.

Nás nic dneska nezastaví,

ani bouře, ani slávy.

Dnes je den, kdy všechno zvládnem,

kdy svému životu pevně vládnem!

Výpravou za dobrou náladou...

Pátečková

Od rána až do noci,

není nám vždy pomoci.

Pracujeme, litujeme,

všechno krásné 

schvalujeme.

Za okamžik,

za chviličku,

vyslovím 

krásnou

větičku.

Zítra máme volný den,

opravdu to není sen!

Pracovat a lenošit,

jen tak všechno

nechat jít.

Nebude nám

možná přáno,

aby bylo krásné

ráno.

Přesto si den

užijeme,

s legrací

se posmějeme.

A pak zase

bude čas,

být tu pro 

Vás i nás...

Klidný pátek, velký svátek!

Civilizační

A je to zase tady! Od samotného rána jsme v jednom jediném kole, které nás možná vypustí někdy na večer. Vzpomínáme, jak nám bylo krásně. když jsme byli schovaní na stromě. Na ničem pořádně nezáleželo, voda byla studená a elektřina nebyla. Všechno mělo zcela jiný rytmus a nic nebylo důležitější, než samotné bytí. Sdílení jediného prostoru, který čítal jisté pohodlí, ale mnohem více přinášel otázek i výzev. Škoda, že v životě věci, které milujeme a máme rádi poměrně rychle končí. Nic netrvá věčně a někdy je zase důležité stát se součástí všeho okolo nás. Pro dnešek si ještě dopřejme klidnějšího startu, ale od zítřka už zas jen shon, rychlost, výkon a další, co k civilizovanému životu patří...

Na svět se dívej, ušima hýbej!