Líčková

Nejsme ani tak staří, ani tak senilní, abychom se nepamatovali slova, jež byla pronesena nedávno. Sliby, které dáváme, bychom se měli snažit plnit. Jinak ztrácí na své hodnotě nejen sám slib, ale také naše slovo. Byť jsou slova jen slovy, mohou měnit situace, rozhodovat spory i přinášet uklidnění. Mají svou váhu, které je měřena nikoliv podle údernost slova samotného, ale podle skutků, které se za nimi skrývají. Několik písmen poskládaných dohromady vytvoří slovo, slovo větu a věta souvětí. Ze souvětí se stávají ucelené texty, které vnímáme a prožíváme. Někdy hluboce a intenzivně, jindy povrchně a jen tak na oko. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že to, co nás zasahuje a vnitřně utváří, jsou právě slova, která mají svou moc... Pomáhají, vzrušují, burcují i pláčou. Ve svém spojení pak mixují realitu a imaginaci do podoby našeho žití. Pár písmenek a jakou mají moc!

Slovo jako peříčko, dosedá ti na líčko...

Úbytová

Těžko si zvykám, ale bojuji. Jako lvice za své mládě, i já se peru s tím, co přichází a nenechávám se vléct osudem. Připravena na možnou realitu řeším nereálné, které přichází. Oči si zvykají, tělo nabírá potřebnou energii a mysl je otevřena novým prožitkům. A i když nová kůže nenahradí staré zvyky, je znát obrat ve skutcích, které se dějí. Myšlenkou to začíná a většinou i končí. Síla není potřebná jen hubenému tělu, ale zejména upadajícímu sebevědomí. Leč i tady je pomoc na dosah ruky. Tiše se linoucí hudba, hluboký výdech a nádech, zatnutí svalů a křeč je pryč. A jsme opět dál, posunuli jsme se o malý kousíček blíž k vysněnému cíli, kde zdraví, štěstí, společné sdílení, utvářejí rodinnou atmosféru. Dosud narušovanou nemocemi, které jako otravné mouchy krouží kolem naší hlavy. I tu lze uzdravit, neboť každá fyzická nemoc začíná v naší mysli. Proto bojuj a nedej se zatáhnout do války, kde malichernost a nerozum chtějí zvítězit. Ty máš svůj boj, důležitý a podstatný pro další žití. Neboj se proto riskovat a myšlenkou bojuj za své místo na světě...

Tváří tvář realitě, nepojdeš na úbytě!

Vědomá

Tím, kým jsme a tam, kam kráčíme, ovlivňuje mnoho faktorů. Každý má své místo v našem životě a také jistou důležitost, ve spojení s naší životní etapou. To, co se nám zdá nezbytné při vstupu do aktivního života, to se stává nepodstatným pro seniorský věk. Proměňujeme se my sami a spolu s námi také naše okolí. Žijeme skutečným životem v neskutečném věku chaosu a stresu. Zprvu nevnímáme nastavené tempo, jdeme stále dál, usmíváme se, dáváme se a sdílíme, co se jen dá. Někde na cestě za svým cílem zjistíme, že jsme ztratili směr a také cesty se nezvykle kroutí. Stojíme opuštěni v pulzujícím rytmu světa a víme, že patříme jinam. Něco v nás se změnilo, je to jiné a jen my to můžeme změnit. Víme, že to nebude jednoduché, přesto se pokoušíme uchopit věci tak, jak jsou. Necháváme odcházet nepodstatné a přitahujeme důležité s užitečným. Po chvíli se rozejdeme, již víme kam... Míříme za změnou, za tím, co nám již není skryto a co odkrývá nové prostory a světy. V nich se už neztratíme, neb směr je jasný a cíl je nadosah.

Děkuji za dobrotivé srdce a láskyplné oči, jež ví!

Snížečková

Jako hmyz přitahován ostrým světlem, nalétávají sněhové vločky do záře lamp pouličního osvětlení. Hustý sníh se snáší z oblohy a obrovské vločky postupně zaplavují pole, louky, silnice i chodníky. V tichu teplého pokoje dokresluje nádheru zimního světa pouze vůně skořice, medu a citrónu. Mít tak možnost zachytit každičkou vločku, polaskat se s její hebkostí a poslat jí dále. Jako v prachové peřině se cítí každý tvor, uléhající ke spánku. Medvěd, ježek či krtek jsou spokojeni se zářivou peřinou, která zahřeje a rozzáří oči dětí, srdce dospěláků a těla všech, jež milují zimní sporty. Zima jak má být a pro každého, který ji má rád. Ať čtyřnohý miláček, či dvounožec obecný, každý se dnes těší na stavění sněhuláků, hopsání ve sněhu a válení koulí, které studí v rukou a mrznou na nose. I pan Lada by se dneska mohl dát do malování, nebo opravdová zima je dnes zimou našich dětstkých let...

Snížku milý, padej ještě chvíli!

Poutní

Jednou sem a jednou tam,
tady všude už to znám.
Dálavy mě lákají,
hory, moře dávají.

Začátek je vždycky skvělý,
jen musíš být hochu smělý,
nesmíš vůbec nic se bát,
ideálně sportovat.

Potom každý krůček malý,
pomůže ti na ty skály,
povede tě tam i zpět
a objevíš celý svět.

Fotky, zážitky i pohlednice,
chceš stále víc a více...
Zažíváš a zažíváš,
nic už vnitřně neprožíváš.

Důležité na tom žití,
je i naše vnitřní čití,
to jak věci prožíváme,
kolik z toho vnitřně máme.

Snad proto si užívej,
ale taky v hlavě měj,
že každičký zážitek,
měl by mít i prožitek.

Potom budeš plný žití,
budeš mít krásné blahobytí,
budeš rád zde na světě,
na naší Zemi - planetě!

Co pohled, to jedna krása...

Neumělá

Jsou chvíle, které se neopakují. Potkat spřízněnou duši, stát před rozhodnutím vdát se či oženit, porodit první dítě, pořídit si domácího mazlíčka a nechat odejít. Člověk kráčí světem a ukládá si pozitivní myšlenky do svého nitra, aby z nich mohl čerpat. Neb každý ví, že jednou je krásně a podruhé už nikoliv. Jednou jsi na úplném vrcholu a podruhé padáš až na samé dno. A právě když letíš, letí s tebou i tvé myšlenky, které mají možnost přenést tě tam, kde to znáš. Tam, kde to máš jisté, tam, kde to znáš a tam, kde víš, že je vše v pořádku. Snad proto jako houby nasáváme všechno, co se kolem nás mihne. Ukládáme do svých vzpomínek to, co považujeme za důležité. Střípky moudrostí, kousíčky radostí a drobky malých něžností. To vše je pak uvnitř skryto a čeká. Ve správný čas vzklíčí a vydá svou úrodu. Jasně žlutou, zelenou či modrou, vonící a zurčící, jako horský pramen. S rychlostí se řinoucí do údolí, kde na něj čekáme. S úsměvem a jasným předsevzetím, že tohle je náš život a takto to mělo být...

Užívej života, neb je to dobrota!

Zurčící

Cokoliv vyslovit je tak jednoduché. Soudit a kritizovat ostatní jen abychom odehnali pohled na sebe sama. Tak většinou vypadá slovní kopaná běžné lidské komunikace. Podívej, tam ten udělal tohle a představ si, že jsem slyšel, že to nebylo všechno. Šuškaná se rozběhne na plné obrátky a za chvilku je prostor plný dohadů a neúplných informací. A přitom stačí jen uvážlivě říkat slova a nehrát bojové hry, kdo z koho. Na světě nejsme proto, abychom dokázali, že jsme my ti lepší a důležitější. Ale naše cesta je přeci spojena se skutečnými činy, které po nás zůstanou. Nikdo si za několik let nevzpomene na nic, co bylo řečeno, ale jistě bude vzpomínat na skutečnosti a věci, které se nesmazatelně zapsaly do běžného života. Ne slova, ale činy mění svět, byť slova mají větší sílu. Dokáží rozpoutat války, spory, ale jen činy je dokáží zastavit. Proto než cokoliv řekneme, přemýšlejme, abychom nebyli těmi, kteří boří. Stavějme, budujme, konejme, pro dobro sebe i všech lidských bytostí. Neboť v tom je síla naší skutečnosti a zářivého bytí!

Neboj se být, slova nech jít...