Usmívací

S úsměvem je život lehčí. Nebo aspoň může být, pokud se člověk do úsměvu nenutí a je jeho přirozenou součástí. Úsměv je totiž bránou k srdci druhého člověka. Díky úsměvu se dostáváme pod povrch věcí a nezabředáme do tíhy skutečností. Nadzvednuté koutky rtů se sunou ke slunci. Někde tam, kam směřuje i lidské srdce. To je ovšem uvězněno v těle, ale úsměv může pronikat dál. K očím, uším, tělu i mysli druhých. Úsměv neškodí a kypří půdu našich vztahů, které mohou uvadat. Proto je fajn se usmívat, smát se a milovat smích, který odklání chmury a přináší krásu...

Na svět se usmívej, bude ti stále hej!

Šelestící

Občas si člověk buduje hranice, až za hranice svých vlastních možností. Obklopuje se představou, která se mu krádá do myšlenek a věří, že přesně takto to musí být. Nicméně život se ubírá zcela jinými cestami. Jde si svými klikatými zákrutami a postrádá jakéhokoliv smyslu pro přesně stanovený postup a řád. Jedná podle svého skrytého smyslu, který není spojen s lidským plánem. Jediné, čeho se může přidržet, je jeho božské propojení, které dává tušit jistého záměru či úmyslu. Ostatní je lidským očím skryto a jen čistá duše uzří to, co je napsáno uvnitř. Pokud chceš rozumět, musíš naslouchat a souznít...

Srdce napoví tam, kde oko těžko zví!

Uzlovitá

Občas se bojím, že neustojím to, co život přináší. Nejistota mě popadá vždycky, když se dostávám do neznámých vod. Někde, kde jistota není a okolí se tváří nepřátelsky. Zvenčí všechno vypadá normálně, ale uvnitř se třesu jako osika. Jsem prostoupena neskonalým iracionálním strachem o všechno a všechny. To se pak nedokážu ani pořádně nadechnout a tělu se nedostává potřebného vzduchu. Nakonec vím, že se nadechnu, vzduch nasaji až do plic, ale ten jediný okamžik, který je součástí momentu paralýzy je neskutečný. I když vím, že se nic nestane, všechno dobře dopadne, popadá mě strach. Obava ze všecho, co by mohlo přijít a ode všech, kteří by mi mohli ublížit... Kde se bere a proč? Jak s ní pracovat a neobávat se? Odpovědi se vynořují, ale jen pomalu a s drobným přídechem jasnosti. Rozuzlení je však ještě daleko!

 

Drž se svého lana, ač si na to sama...

Zbarvená

Červená, modrá, zelená, 

co tahle barva vlastně

znamená?

Jakou si vybrat, kdy a proč?

Aby z toho nebyl vesmírný

kolotoč.

Člověk se dívá do světa,

potká ho barevná

paleta.

Potká ho mnohé pábení,

svobodné, zbarvené

mámení.

Jednou se krásou zelená,

jindy je v kurzu

červená.

Někdy je modré potřeba,

jako másla a medu na

chleba.

Vždycky však člověk přesně

ví, jakou barvičkou si nejlíp

odpoví.

Na strachy, obavy, úzkosti,

aby mu nešly do

kostí.

Vybírej barvičky s rozvahou,

s ohledem nad svou

náladou...

Ať máš svět krásný, veselý a nikdy šedý a omšelý!

Oční

Nemám ve zvyku, 

dělat mnoho povyku. 

 

Raději přemítám,

myšlenky nachytám.

 

Chytrý a veselý,

člověk je pak celý.

 

Jednou i podruhé,

jsou věci přituhé.

 

Za chvíli povolí,

něco nám dovolí.

 

Za chvíli usmějí,

k cíli zas dospějí.

 

Člověk se podívá,

oko mu spočívá,

na rtu a na čele,

vždyť jsme přec

přátelé...

Nehučím, nebrblám,

občas se v sobě jen

trošičku nevyznám.

Pak se to otočí a plné jsou mé oči!

Míchaná

Po každé bouřce se jednou vyjasní a na obloze se zase ukáže slunce. Žádné psoty netrvají věčně a každé trápení má svůj konec. V životě je to tak zařízeno, že se člověku střídají období lepší, horší, nejlepší i nejhorší. Je to i o nastavení vlastního myšlení, kdy něco může v určitém rozpoložení znamenat úplnou katastrofu a jindy to nezpůsobí celkem nic. Každý také máme svůj práh vnímání všeho a ničeho, míru odolnosti a resilience k tomu, co se nás dotýká a jak dalece. Jsme prostě a jednoduše lidmi, kteří mají své city a s těmi vcházíme do interakcí se světem, se sebou samým i s ostatními lidmi, kteří nás obklopují. A to může způsobovat radosti, ale i starosti. Ale jak už to tak bývá, každé nepříjemné období je vystřídáno klidnějšími časy, které nám dávají volnost k nadechnutí a pohodě...

Volně dýchej, myšlenky míchej!

Potkávací

Den plný zázraků a malých radostí. Nevycházet z údivu a být v souladu s věcmi, které přicházejí. Jedna ze zásadních myšlenek, které jsou všudypřítomné a často opomíjené. Člověk byl zrozen od počátků věků k životu v boji. V boji o zachování holého života, o potravu, při půtkách s nepřáteli, o území, o blahobyt, o cokoliv co mají ostatní a já to musím nutně mít také. Co se budovalo také je právě onen údiv nad krásou jednotlivostí, maličkostí, okamžiků, které jsou tady a teď, ovšem za chvíli už nebudou. Při honbě za vším možným a ničím jsme pozapomněli, co nás činí šťastnými a co nám dělá radost. Je to boj o něco, co vlastně ani není důležité, nebo právě ony každodenní zázraky, které jsou všude kolem nás? Každý si může udělat svůj závěr. Zda bude mít den zázračný, bezmračný, či příznačný. Je to jen na nás, jakou cestou se vydáme...

Kam se vydáme, co potkáme?