Smrtelná

Moderní společnost nevystavuje své obyvatele pohledu na umírající lidi každý den. Naše společnost smrt vytěsnila, jako by téměř popírala její existenci. Toto popírání má pak za následek, že umírající člověk a jeho rodina a přátele nejsou vůbec připravení na něco, čemu se rozhodně nedá vyhnout. Všichni zemřeme, ale místo abychom existenci smrti uznali, snažíme se ji skrýt. Jako bychom chtěli sebe sama přesvědčit, že přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“ opravdu funguje. Jenže ono nefunguje, protože se neustále pokoušíme prokázat svou vlastní hodnotu materiálními statky, a smrti se bojíme. Pokud se dokážeme poctivě a smířeně podívat na fakt, že nevyhnutelně zemřeme, pak rozhodně přeskupíme své priority dlouho předtím, než bude příliš pozdě. Dává nám to příležitost najít a zaměřit energii směrem, který má skutečnou hodnotu. Jakmile si totiž připustíme, že zbývající čas je omezen, i když nevíme, jestli jsou to roky, týdny, nebo hodiny, bude nás méně pohánět vlastní ego nebo názory jiných lidí. Když uznáme, že naše smrt je nevyhnutelná a blíží se, poskytne nám to příležitost prožít zbývající čas smysluplněji a s větším uspokojením!

Ztotožním, smrti se nebojím... 

Bohatýrská

Hrdinou může být každý, tak proč se jím nestat alepoň pro dnešní den? Jak to ale udělat? Nemám superschopnosti, nejsem superhrdina, ani nemám žádné speciální vlastnosti, které by mě předurčovaly k tomu, stát se hrdinou. A přesto se jím dneska trošku cítím. Člověk totiž nemusí dělat žádné velké či okázalé kroky či gesta, stačí, když je sám sebou. Když dokáže pomáhat vždy, když je to potřeba a nečeká na podněty zvenčí, které jej vyzývají k pomoci. Stačí jen drobnost, úsměv či vlídné slovo, které mohou měnit budoucnost jiných. K tomu přidejme kousíček dobrného úmyslu a naslouchající mysl a všechno je přesně tak, jak má být. V obyčejné kráse se vyloupne hrdina dne. Záchranář, ochránce i naslouchající pečující. A v tom je moje síla i velikost!

Pečuji, hrdinně sleduji...

Našťouchaná

Je jasné, že jsme byli stvořeni k myšlení. Některé lidské bytosti i k mluvení. Málokdo dokáže také plně naslouchat. A přitom je to tak důležitá dovednost pro současný svět. Možná si říkáte proč? Možná jste zvyklí, že je vám nasloucháno. To ovšem ještě neznamená, že my sami nemáme umět zaměřit svou pozornost a naše myšlení směrem k ostatním, kteří nás obklopují. S pomocí všímavosti, otevřeného srdce a naslouchajícího vědomí se dostaneme tam, kam ani tanky nemohou. Staneme se součástí života lidí v našem okolí. Zapíšeme se jim do povědomí a v podvědomí způsobíme malou revoluci vnímání. Jsme to my, naslouchající, vnímající a všímající si osoby, které najdou štěstí ve svém životě i životě jiných...

Plně naslouchat, brambory našťouchat!

Cha-Pú, chápeš?

Kým jsme a kým budeme? Kam kráčíme a proč? Co určuje naše vnímání světa? V jaké míře jsme ovlivňováni našim okolím a kolik jsme my sami? Napadá mě tolik otázek, na které bych chtěla znát odpověď a přitom ani netuším, kým doopravdy jsem. Jsem to já, žena, mamka, manželka, dcera, sestra, kolegyně, švagrová, nebo je moje já spíše určováno mým vnitřním světem? Popřípadě jsem tím, kým bych chtěla být a stále jí nejsem? Otázky se mi rojí v hlavě a já se pro dnešní den pokouším najít alespoň několik uspokojivých odpovědí. V tuto chvíli opravdu netuším, zda uspěji ve svém snažení se a dorazím až k vrcholu dospěláckého vzdělávání. Co však vím, že se do otázek pustím s velkou vervou a pokusím se vyzrát do podoby největšího filosofa všech dob. Koho mám na mysli? No přeci mysli, mysli, mysli Pú!

Prasátko a Pú, tohle chapú...

Unesu, uneseš?

Kdo jsme a kam kráčíme? Jdou naše cesty spolu nebo se míjí? Tvoříme nebo boříme? Otázky, které bloudí krajinou mé mysli. Není to jen reakce na politickou situaci ve světě. Je to běžný obraz dne a normální chod proudu informací, které vnímám. Nejsem z těch, kteří by se snažili vyhýbat se světu informací, ale v posledním čase už stále více vybírám, které informace pustím do své hlavy. I ona má jen omezenou kapacitu vnímání a nelze než chápat, kolik toho unese a zpracuje. Byť bych občas chtěla pochopit a vědět všechno, opak je pravdou. Zůstávám sama a nepochopena, ve své snaze být a chápat věci, které kolem mě proudí. Ano, uvědomuji si občas marnost svého jednání, ale věřte, pokud máte v sobě pochopení a snahu pochopit, pak se nehnete s místa, dokud nepochopíte. A ti z vás, kteří vědí, že víme, i když nic nevíme, že některé věci prostě pochopit nelze. A tak nezbývá než kráčet a brát tolik, kolik unese hlava i naše duše...

Co vím, to vím a jinému to nepovím!

Navozená

Jedna kravata, druhá kravata. Jedno tričko, druhé tričko, třetí kalhoty a desáté ponožky. Věci letí ze skříně a dobrý pocit letí dovnitř. Čas úklidu právě nastal a jaro se pomalinku blíží. S tím je spojena doba rození i doba velkého úklidu celých domácností. Bílit, líčit a smějčit je základem našeho dnešního bytí. Protože se těšíme na jaro a chceme jej přivítat s čistým štítem. Takže dneska zatneme zuby, zapneme si příjemnou hudbu a dáme se do díla. Ono se to nakonec poddá a výsledek je perfektní. Skříně září čistotou, barevný soulad je viditelný na první pohled, no a v duši se rozprostřel dokonalý klid. Stálo to za to a teď si můžeme zase užívat...

Vytřídit, vyhodit, jaro si navodit!

Přesvědčivá

Někdy je opravdu složité vyznat se ve slovech, které ostatní vypouští ze svých úst. Stojím před vlnou, která se na mě žene a já vím, že ač jsem sebelépe vrostlá svými kořeny do země, neudržím se a budu smetena do víru dění. Nemohu a nechci bojovat s větrnými mlýny, které jsou všude kolem. Vítr se prohání mými vlasy a já vím, že toto je cesta, kterou bych chtěla jít. Je to cesta, která nenechává nikoho na pochybách, že vím, kam kráčím a vím, s čím musím bojovat. I když opravdu netuším, zda budu úspěšná a nevím, zda najdu sílu k dalšímu boji, určitě se nevzdám. Jsou to přeci jen slova a ta nebombardují. A pokud by přeci jen měly sílu, pak si koupím želví krunýř a obleču hroší kůži, pak to jistě půjde. Bude to tak a nic to nezmění. Já budu zase já a ostatní odvál čas...

Věřím vesmíru, věřím ve víru!