Někdy je opravdu složité vyznat se ve slovech, které ostatní vypouští ze svých úst. Stojím před vlnou, která se na mě žene a já vím, že ač jsem sebelépe vrostlá svými kořeny do země, neudržím se a budu smetena do víru dění. Nemohu a nechci bojovat s větrnými mlýny, které jsou všude kolem. Vítr se prohání mými vlasy a já vím, že toto je cesta, kterou bych chtěla jít. Je to cesta, která nenechává nikoho na pochybách, že vím, kam kráčím a vím, s čím musím bojovat. I když opravdu netuším, zda budu úspěšná a nevím, zda najdu sílu k dalšímu boji, určitě se nevzdám. Jsou to přeci jen slova a ta nebombardují. A pokud by přeci jen měly sílu, pak si koupím želví krunýř a obleču hroší kůži, pak to jistě půjde. Bude to tak a nic to nezmění. Já budu zase já a ostatní odvál čas...
Věřím vesmíru, věřím ve víru!
Žádné komentáře:
Okomentovat