Zvědavá

Toužit po poznání a zvědavě nakukovat pod pokličku tajemství světa. Čím víc se probírám svým okolím, tím více otázek mě napadá. Touha po poznání je tady stále se mnou a není nikdo, ani nic, co by mi mohlo v mém snažení zabránit. Je to jedna z cest, kterou jsem si zvolila a také jedna z možností, kterou mi svět nabízí. Ono totiž platí, že čím více člověk rozumí světu kolem sebe, tím jistější, spokojenější a vyrovnanější je. Tím, že poznáváme svět, poznáváme i sami sobě, svému vnitřnímu já a tomu, co nás obklopuje. Proto je dobré mít otevřené oči dokořán, získávat znalosti a poznatky, a to do takové míry, která nám dává právo říct, rozumím tomu, umím to. Člověk se totiž učí ne pro hodnocení, či známky samotné, ale proto, aby věci opravdu uměl. Jen pak může sdílet svůj vlastní názor na své okolí i sám na sebe. Jen tak může být člověk opravdu spokojený!

Zvědavě koukám, v poznání doufám...

Pozorovací

Občas je potřeba zastavit svět, zůstat stát a nečinně pozorovat své okolí. Najednou všechno ustane, vítr přestane vát a klidné nic se převaluje ze strany na stranu. Všechno je jak má být a nic není důležitějšího, než my. Poslech vlastního nitra, které s každým nádechem vstřebává pokojné ticho. S každým výdechem je blíže naprostému souznění s přírodou. Nic není v tu chvíli zajímavějšího, než naše plynutí, spolu s časem. Vně se může dít cokoliv, ale to nikdy nedosáhne sem. Do zářivé komnaty mého vnitřního života, který si právě vzal pauzu. Dýchá, vnímá, naslouchá, ale nikam se nežene. V poklidu prostupuje tím co je, tady, teď! A co bude dál? To není důležité, protože to bude, ať se nám to líbí, nebo ne. Tak je to zařízeno a přesně tak to má být...

Pozoruj a vnímej, sebe si víc všímej!

Vyskládaná

Přemýšlíte někdy nad tím, co formovalo Vás, jako osobu? Které situace byly zásadní a co mělo vliv na to, kým dneska jste? Zřejmě je to každý krok, který člověk udělá. Aniž uvědomujeme, že se formujeme, do svého narození jsme formováni. Nejprve do podoby, kterou nám přisuzují rodiče. Potom do formy, kterou nám dávají naši blízcí, přátelé, kamarádi, škola a okolí. Události, které prožíváme se stávají naší součástí a my se měníme. Procházíme změnami, které zaznamenáváme, jako je stáří. Ale také moudříme, spolu se schopností dívat se na věci s nadhledu. Nikdy nás věci kolem nenechají bez poskvrnky. Jsme součástí života a změn v něm a ty pak proměňují nás, jako osoby. Ať už jako dcery, sestry, tety, matky, rodiče či prarodiče. Měníme se a mění se i náš názor na naše okolí. Takže naše současná podoba je poskládaná z celé řady událostí, drobných maličkostí, které ve své plnosti jsme. Jsme to my, já i ty!

Skládej a hádej, kým jsi byl a budeš...

Odhodlání

Ničeho v životě nelituj a pokus se rozhodovat vždy sama za sebe. Věř svému instinktu a cokoliv uděláš, bude mít svůj smysl. Ten může být schovaný, zastřený či zamlžený, ale nic se v životě neděje jen tak, pro nic za nic. Všechno má svůj rub i líc a zdánlivě šťastné kroky mohou vést do záhuby. Ty špatné pak k cestě do ráje. Je to jen a jen na tobě, jak k věci přistoupíš a co si z toho vybereš. Můžeš jako ovce následovat chlupy své předchůdkyně, nebo jako správná rebelská koza trkat, dupat a mečet si podle svého vlastního uvážení. Já už mám cestu i směr je mi celkem jasný. Jaký bude ten tvůj? Nechám se překvapit.

Rozhodnout se a jít...

Tempující

Chodím si po světě a ani nevím jak. Úsměv mám na rtu a občas plný vak bláznovství. Běhám od úkolu k úkolu a stíhám každou věc. Občas se nutím do odpočinku a to nejsem žádný blázen. Časem si zvykám na nasazené tempo a uvědomuji si, že nikdy nestihnu vše, co bych chtěla a co bych měla. Jako bych byla stále na cestě a tempo se v průběhu trasy měnilo. Jednou poklidné plynutí mých dnů, pak přidat plyn a vzhůru do kopců. Vystoupat až na vrchol a pak už jen rychlý výdej a nádech, než přijde pomalé a přerušované valení se z kopce dolů. K cíli, k metě, kde zjistím, že cíl je ještě hodně daleko. Tohle byla jen vrcholová prémie číslo nepočítané. Kolik takových ještě bude? To nikdo neví, ani já to netuším. Tak zase zpátky na trať, do sedla a vydat se na cestu...

Vyraž na trať, cestou se neztrať!

Zrající

Člověk vždycky nemá šanci najít v životě to, co hledá. Byť starostlivě pracuje na svém cíli, ten se může proměňovat. S vědomím změny je tak dobré přistupovat k tomu, co je samo o sobě tolik nestálé. Uvědomovat si skutečnost a chápat, že cílem našeho života není nějaká konkrétní meta, či úspěch. Je to vlastně cesta, kterou kráčíme a způsob, jak přitom dospíváme a zrajeme. Můžeme zůstat stálým, mladým vínem, jež sladce chutná, ale nesmí se ho vypít moc, protože po něm bolí hlava. Nebo se můžeme stát výborným ročníkem s plnou chutí a barev na jazyku. Tento proces je jen a jen v naší moci a není nic či nikoho, kdo by to mohl změnit. Jen my sami můžeme být tou změnou...

Zraj a hrásně si přitom hraj!

Doufaná

Kde začíná dospělost a čím končí dětství? Lze vůbec v našich životech najít pevný bod, kdy jsme přestali být dětmi a dopěli jsme? Kdy se to stalo a už to proběhlo? Sama si říkám, zda už jsem dospělá? Moje dítě ve mě je velmi aktivní a ovlivňuje mnohé kroky, které v životě dělám. Je to jako velká lavina, která se uvnitř spustí a dětské nastavení je v plném proudu. Myšlenky se hrnou, blázniviny rojí a byť se ukazatel věku pomalu sune k polovině života, mě není víc než pouhých pár let. Opět sedím schoulená ve svém domácím pelíšku, kolem rozložená plyšová zvířátka a společně prožíváme nejedno dobrodružství. Nebo běhám po louce a honím se za bzučícími včelkami. Pasu trkající kozlenku a hladím malé ušáčky. Jsem v jednom kole a dospělost je někde daleko. Na tu není čas, ani pomyšlení, protože dětství je přeci tak kouzelné! A než se naděju, mžiknutím oka zase stojím před třídou plnou studentů. Jsem zde, musím být formální a na zvířátka mohu zapomenout... Bylo to krásné, nebojte já zase přijdu a rozhodně to nebude dlouho trvat. Za chviličku se opět budeme toulat krajinou Stokorcového lesa a putovat na expudici. Těším se, a co Vy?

Raději doufat, než si hluboce zoufat!