Doufání

Cesty a cestičky,
do naší matičky,
do města velkého,
do světa širého.

Jdeme a putujem,
nahlas si notujem,
s písničkou na tváři,
slunce se rozzáří.

Směje se
do noci,
není nám,
není nám,
od lásky
pomoci!

Jak jednou propadnem,
lásky tu volání,
musíme stále být,
na sněhu, na stráni.

Nenáme zastání,
slyšíme volání,
vezmi mě do dlaní,
lásko mé volání...

S láskou máme naději, že zlé věci se nedějí!
 

Rozpakující se

Dlouhé váhání a nakonec přikývnutí. Přesvědčit se o skutečnosti vlastních plánů není mnohdy jednoduché. Za konečným rozhodnutím stojí dlouhá řádka malých argumentů, které jednou převažují na stranu pro a podruhé proti. Přemýšlivý člověk je pak v pasti vlastního přemýšlení, které není jednoduché. Oč složitější se může zdát proces přemítání, o to jedndušší je pak vlastní běh skutečnosti, pro kterou se rozhodneme. Možná bychom chtěli žít jednoduchý život, bez velkých rozhodnutí, ale nakonec bychom zjistili, že takový život je jen prázným místem ničeho. Proto jsme na své cestě konfrontováni s každodenní realitou a vizemi budoucnosti. Musíme vážit dobré i zlé rozhodnutí a při vlastním rozhodnutí směřovat tam, kam si určíme. To není rozhodně jednoduché, ale skrývá to v sobě jistou krásu. Ukrytý význam, výzvu a poslání, které prověří naše vlastní já. To, jak jsme se rozhodli. To, jací jsme a zda jsme skuteční...

Od okamžiku k okamžiku uneseš hodně!

Volaná

Čím je pro nás náš život? Uvědomujeme se v každodenním shonu jeho nádheru a jedinečnost? Jsme schopni vnímat všechny jeho krásy? Neuniká nám mezi prsty někam do nenávratna? Život sám je písní, básní, koncertním dílem, které pomalu začíná v několik slovech, verších, tónech a postupně se propracovává do své pravidelné složitosti a úžasnosti. Je tím, co vytváří krajinu našeho dění, a zároveň i vším, co neumíme podchytit. Splýváme se slovy, učíme se jednotlivé sloky a vnímáme skladby v jejich celosti. Postupně míříme od jednoho k druhému a než se nadějeme blíží se závěr. Závěrečná slova, rytmika verše i náboj skladby, jsou našim nejkrásnějším koncertem. I zde se skrývá mnohé, co nebylo objeveno. Co ještě může být odhaleno a předáno našim následovníkům. To nejkrásnější, životní záměr, který jsme naplňovali svým životem. I ten by měl být vyvrcholením naši životní písně a nejzárnější ukázkou brilantnosti koncertního provedení. Nekažme si jej svým planým filosofováním, to přenechejme moudřejším hlavám.

Povolanému, co jeho jest!

Tempová

Lehká netrpělivost v těle, zda stihneme vše včas. Kolik nám toho ještě zbývá a jak málo času je před námi. Kéž bychom jej měli více, abychom se mohli věnovat danému s hlubším náhledem. Na druhou stranu, co se času týká, buďme rádi, že jej nemáme víc. Až se budeme blížit ke sklonku naši dnů, budeme mít co dělat s vyúčtováním toho času, který nám byl vyměřen. A teď si jen představme, kdybychom museli rekapitulovat dvojnásobný počet. Proto zde neplatí žádné výmluvy, času máme přesně tolik, kolik jej k určenému úkolu potřebujeme. Ani víc, ani míň, prostě jen tolik, kolik je správné. A tak se vracíme k podstatě, že se musíme naučit si čas správně rozdělit. Nechtějme jej víc, spíše pracujme na efektivním přístupu k času, jeho hodnotě a vnitřním významu pro nás samotné i pro naše okolí. Neb čas se nám každému krátí a jen ten, kdo čas ztratí, bude litovat. Kdo ztratí svůj čas, ztrácí důležitou součást sebe sama. Snad proto platí, neztrácejme čas, ani svůj klid, jen tak nalezneme cestu do svého života...

Chtějme být dokonalými v čase, neproviňujme se proti životu!

Nezpronevěřená

Nebojme se chvil, které jistě přijdou, neb nikdo z nás není nesmrtelný. Tělo je pomíjivé, vzniká a vyvíjí se, aby nakonec zaniklo. V průběhu svého života dává život dalším, přemýšlí a produkuje názory i myšlenky. S tělem roste duše, která je vkládána do životů následovníků. Není třeba se bát toho, že naše tělo zanikne, protože duše zůstává. V nezkalené, zocelené, umírněné a myšlenkově naplněné podobě. Je tady stále, žije s těmi, které zanecháváme tomuto světu a zůstává všude tam, kde tělo pobývalo. Mnohem větší strach bychom měli mít z toho, že se ocitneme na tomto světě v situacích, které zahubí nejen naše tělo, ale i duši. V momentech, kdy váháme nad morálním dosahem našich rozhodnutí, kdy spěcháme a nemáme čas se zastavit a posečkat, kdy soudíme, aniž bychom znali podstatu, kdy vítězí peníze, marnotratnost a ješitnost, pomalu ztrácíme naši duši. Upisujeme se černému svědomí a to z nás pomalu vysává naši energii i chuť žít. Nedejme se, bojujme, obklopujme se radostnou energií, propojme se s energií vyššího já a posilujme tím svou duši i tělo. Jen tak přečkáme a skonem zůstaneme tam, kde jsme zvyklí!

Nezpronevěřuj se sobě, neboť krása je jev v tobě...

Nehrbená

Jsme jedno tělo, jedna duše spojená s energií vesmíru. Tělo je strukturou, kde každá jednotlivost je propojená s jinou, nicméně náš vnitřní a vnější postoj je identický. Pokud se vnitřně cítíme vyprahlí, také naše tělo bude vydávat vyprahlé signály. Pokud sršíme energií, záříme radostí a štěstím, i naše tělo bude vyzařovat šťastný postoj. Postavení vnitřního a vnějšího já nelze oddělovat, neboť obojí vyjadřuje stejný postoj. Naše tělo odráží naše vnitřní myšlenky, postoje a nálady. Velmi často rozhoduje také o tom, zda nás ostatní budou brát vážně, nebo zda budeme naopak opomíjeni. Jestliže máme vnitřní odvahu prezentovat se navenek, ukázat své schopnosti, dovednosti, vyjádřit se a prosadit svůj názor, pak máme odvahu ukázat své tělo. Ono nemusí být dokonalé, vypadat jako ideál krásy, postačí, když bude vzpřímené, rovné. Onen rovný postoj našeho těla a přímý pohled do očí, jsou podstatou našeho úspěchu, ať usilujeme o cokoli. S přímým postojem si dokážeme obhájit svůj názor i svůj osobní prostor, který spočívá v určité míře odstupu a nadhledu. Přirozenost, přímost a pochopení souběhu vnějšího a vnitřního já, je správnou cestou k nalezení sebe sama i schopnostem čelit nejrůznějším životním výzvám...

Nehrb se člověče, neb štěstí ti uteče!

Mixovací

Píšeme osud svého života. Žijeme krásu dění kolem nás. Vystavujeme se přílivu příjemné energie a zachytáváme střípky slunečních paprsků ve vlasech. Jako v závitech ulity se navazujeme na předchozí dění a prožitou současností vytváříme budoucnost. Jsme spojeni se situacemi velmi vzdálenými a přesto tak blízkými. Prožíváme každý den v jeho plnosti současného a až s pohledem zpět zjistíme, že byly naše kroky řízeny minulostí. Opět prožíváme srdnaté zápasy a boje našich předchůdců ve sporech velmocí. Zažíváme obrovskou radost z vítězných bitev a učíme se za pochodu do dalších bojů. Jen tam jsme schopni prolnout to, co bylo, to, co je a to, co bude. Stojíme pevně na základech historie sebe sama, své vlastní rodiny a osudu, který nás přetavil do současné podoby. Ta je pak předzvěstí toho, čím bude naše vlastní budoucnost a kdo ji s námi bude sdílet. Naše současné se stane minulým a budoucí současným. Naše děti vyrostou a tak jako my jsem budovali své životy posuny životů našich rodičů, i ony budou stavět své já na naší historii i současnosti. Prolneme se ve spletitou změtn příběhů a čar, které vytvoří ochrannou síť a záchrannou brzdu pro každého, kdo pochopí a bude schopen chápat...

Potom je tvořeno tím, co je a tím, co bylo!