Holahejová

Ujednáno jest,
že dnešní den je lest.

Obelstíme svoje chutě,
nepůjdeme hned na kutě.

Budem zpívat,
budem hrát,
do půlnoci
tancovat.

Co na tom,
že zítra bude,
ráno vstávání
celkem kruté.

Hlavně, že je dneska rej,
zítra nemusí být hej!

Týden nějak přežijeme,
s víkendem zas okřejeme.

Potom budem tancovat,
do půlnoci pracovat.

Je to prima,
je to psina,
dneska už jen
žádná dřina.

Jenom hola,
jenom hej,
tak už prosím
nemeškej!

Nepospíchat, užívat, to máš na neděli tak rád...

Toulavá

Není vždycky jednoduché rozeznat správnou cestu mezi jinými. Člověku může trvat i několik let, případně i celý život, než pochopí, kde odbočil špatně. A jsou i takoví, kteří nikdy neprozřou a v domnění správnosti svých rozhodnutí škodí sobě i svému okolí. Je dobré dostat v životě příležitost napravit své chyby. Ovšem bez poučení se z nich, je i tento proces jen bezcenným krokem. Není nic na tom, přiznat si chybu, uvědomit si ji, pokusit se  napravit její negativní důsledky a přemýšlet o všem, co za tím stálo. Ono přemýšlet docela bolí a přemýšlení není vžd žádáno, ale za tu námahu rozhodně stojí. Ušetří marné kroky a nedopustí sejití z našich cest...

Cesta je cíl, ač ubírá mnoha sil!

Šlápotová

Přestože nevnímám, kolik drobností a úsměvů se pohybuje kolem, snažím se chápat, jak důležité jsou. Přinášejí drobnou radost do života a odereagovávají od nahromaděných starostí. Kéž bychom uměli vždycky reagovat na každou situaci s úsměvem a jistým nadhledem. V osobní rovině, s nebližšími i těmi, které nám život přihrál do cesty. Není tak lehké pracovat s mimikou tváře a ukrýt své pocity, které v sobě máme. Většinou vyjadřujeme spontánní radosti i starosti, pracujeme s lehkostmi i tíživými pocity, které jsou všude kolem nás. Být tak němou tváří bez mimiky, mohla bych se tvářit netvářit a být i nebýt. Jediné, co by bylo mým úkolem, dělat radost těm, kteří o to stojí a nevšímat si ostatních. Inu, touhy mám, teď je jen otázkou, jak moc a dalece je dokážu naplnit. Když ne teď, tak snad v příštím životě...

Život po životě, voda ve šlápotě!

Vlasová

Hekticky, je to fakticky, dneska od rána je to velká rána. Dřina, honička, nemám žádného koníčka a pan půjdu pro jablíčka. Zuby a injekce, žádná to infekce, pěkná mi visí ve skříni kolekce. Během dne pobíhám, k obědu maso mám. K němu si prasátko, napíchnu na párátko, dobré je kafíčko, pusu dám na líčko. Porada nebolí, zrak máš však sokolí, vstupenky dostaneš v zoo si přivstaneš. Po čase v rozhlase uslyším slovíčka, že na stromě je velká sovička. V místnosti bez hostí dostanem sladkosti, šnečíka s tvarohem, už jsem zas za rohem. Domácí úkoly, chemie zabolí, dějepis potěší, válka to vyřeší. Návštěva babičky, půjdu do osmičky, nakoupím dobroty, s myškou jdou šlápoty. Sbalím nás, všechno bude včas a večer se kouknu na seriálův sráz!

Lehnu si, sednu si, gel si dám na vlasy...

Atypová

To je děs, jak fungují asistenční služby a sociální zařízení! Stále je to kolotoč neznalostí, medikací, neochoty a neskutečných laxností vůči klientům a jejich rodinným příslušníkům. Kolik už uběhlo let, kdy se s intenzitou zabýváme poruchami dětí, mládeže a dospělých, a přesto není vidět mnohá změna. Proč je to tak těžké? Co nás tolik brzdí? A proč? Nejsou to jen problémy samotného postižení klienta, ale zejména fakt, že sociálno ve společnosti nefrčí. Kdo by chtěl pracovat v tak těžké profesi, za tak málo peněz, když jiná, lehčí povolání mohu dělat za mnohem více? Mě se to přeci netýká, já jsem zdravý a nepotřebuji pomoc a na bližní nemyslím. Ale i zde může nastat obrat. Já jsem teď a tady, ale copak vím, zda za malinkatý okamžik to nebude jinak? To, co mě dneska netrápí, už zítra může být problémem. Inu, člověk mnohdy míní, život mění. A snad až konečná změní to, co je důležité. Náhled na život, na normy, na svět, na okolí a hlavně, na nás samotné!

Nevěř všemu, viď v sobě ženu...

Numerová

Věk je jen číslem, které neznamená nic. Jsou lidé, kterým už život pomalu končí a přitom stále začíná. A kolik je mldých, kteří ve svém životě umírají. Počítáme, přidáváme roky a stehně se vymykáme letům. Ony nás dohání, mnohdy nahání děs, ale většinou přináší pocit, že jsme právě tam, kde máme být. Ve dvaceti v rozpuku mládí, ve dvaceti pěti s dítětem, či dvěma a ve čtyřiceti na prahu středního věku. Snaha popadnout příležitosti za vlasy a získat tolik, kolik jen můžu, přináší mnohé a bere málo. Něco chtít, po něčem toužit, láskou se soužit a štěstí prožívat, to je právě tolik, kolik mám rád. Počty jsou silnou stránkou života a mohou být známým v neznámém. Číslem, jež dává, které ukazuje a celkové sumarizuje. Tak, jako i my sami v našich životech bereme, dáváme, sbíráme a prostíráme. A až na samém konci zjistíme, co všechno jsme zapomněli dát!

Neváhej a vždycky radost rozdávej...

Radostná

Kudy kam,
kolik mám,
hodně ještě
přečíst stran!

Odpočítám,
jedna, dvě,
to zní celkem
rozumně.

Přesto rozum
necítím,
na to si zas
posvítím.

To je zvláštní,
to je div,
kdepadk byl jsem
předtím, dřív?

Ptám se sebe,
ptám se tebe,
pohleď nad
námi je nebe...

Ještě něco,
mám tě ráda,
nechci jiného
kamaráda.

Chci jen s tebou
zestárnout,
v klidu ruce
roztáhnout.

Popoletět,
poposkočit,
do života
rychle
vkročit.

Počkej na mě,
už jdu také,
za rohem si
dáme saké.

Pak si v klidu
posedíme,
život cukrem
osladíme.

Krásný život
budem mít,
ruku v ruce
budem snít!

Snít a stále poslouchat, to je to, co mám tak rád...