Občas člověk čeká, až se mu naskytne na pravá příležitost. Přešlapuje na místě a říká si, že má čas. Že ten pravý čas teprve přijde. A najednou se otočí, stojí skoro na stejném místě. Je to ten stejný člověk, ale čas se pomalu, ale jistě proplétá mezi prsty. Vidí, jak cosi uniká a klade si otázku, kam to všechno mizí... Je to obrat na cestě, nebo přirozené zpomalení způsobené stárnutím? Může ještě nastat ten správný čas a na co vlastně? Jsme za pomyslnou polovinou života a už se kulíme do věku našich rodičů. Byť ty máme ještě na starosti a hlídáme, aby byli spokojení a v pořádku. Sami sebe v mnohém opomíjíme a pak když se zastavíme nevíme, jestli pravé příležitosti už kolem nás profrčely, nebo je můžeme ještě očekávat. Něco v nás nám říká čekej, ještě příjde tvůj čas! Ale ta zlomyslnější část povahy praví, už budeš jen sloužit a makat pro druhé, to je tvoje práce a nic dalšího, výjimečného už tě nečeká... A tak, kde je potom pravda? Kým tedy jsem a jsem vůbec? Toť oč tu běží...
Ač se cítím svěží, mnohé už mi nenáleží!
Žádné komentáře:
Okomentovat