S tesklivou touhou občas vzpomínáme na časy minulé, které byly a už nejsou. Naše vzpomínky nás vrací do doby, kdy nám bylo méně, na svět jsme se dívali nezaujatýma očima. Problémy dospělých se nám zdály malicherné a nic neříkající. Žili jsme s představou, že svět čeká jedině na nás a otevírá svou náruč pro naše nápady. Zaláskovali jsme se a všechno dávalo najednou ještě větší smysl. Krása, dobdrodružství, radost a poznávání plnilo naše srdce i životy. Nic nebylo problém a všechno se zdálo růžové. Každičký šrám ve výhledu do společné budoucnosti byl možná nejistý, ale v představách se rýsoval jako opěrné body našeho dalšího spolužití. Drželi jsme se jeden druhého a to nám zůstalo až do dnešních dnů. Občas se ohlédneme na kouzlem mladších let, kdy tělo tolik nebolelo a více vydrželo, ale vždycky se alespoň já sama zhluboka nadechnu a vím, že mám hluboké pouto nejen k Tobě, ale i našemu synovi, které mě vede stále dál... A ač si možná nostalgicky postesknu, není to nic, co by stálo za řeč!
Nostalgická občas jsem, takovou mě nosí tato Zem...
Žádné komentáře:
Okomentovat