S věkem prý člověku přibývá myšlenek, dozrávají mu buňky a dospívá do plnohodnotné bytosti. Stává se dospělým člověkem, který dokáže reagovat téměř na všechny okolnosti života. Není nikdy ničím zaskočen a vždycky se dokáže dokonale vymotat ze zapeklitých situací, které přicházejí. Jestli je tohle pravdou, pak si říkám, že asi nikdy nedospěji a nikdy nebudu docela zralou osobou. Vždy a všude je ve mě tolik dílčí a celkem zvláštní nejistoty, která dusí, trápí a zamořuje hlavu. Jak mohu být dospělou, když v sobě cítím tu nejistotu, kterou mám? A přitom už bych jí měla být. Alespoň podle data narození je tomu tak, možná se tak i někdy cítím, ale ze situací, do kterých se dostávám usuzuji, že jsem malou, hloupou holčičkou, která nemotorně bloumá světem a čeká, až jí pomohou. Ovšem je to opravdu tak?
Nenech se mýlit, vím, jak všeho docílit!
Žádné komentáře:
Okomentovat