Pomoc a dopomoc, někdy je to moc a někdy je to málo. Člověk si někdy říká, kdy je to tak akorát a kdy je to přesně tolik, kolik by to mělo být. Sama nevím, kdy ještě mám být natolik hrdá a prát se se všemi úkoly sama a kdy už mám požádat o pomoc. Je to totiž většinou to nejtěžší, co v životě člověk musí umět překonat. Takovou tu osobní vnitřní zábranu, která mu nějak říká, ještě kousek zvládáš. Tohle ještě dáš, přece nebudeš nikoho obtěžovat se svými malichernými problémy. A tak bojuješ, navenek i vnitřně, pereš se a nenecháš se zdolat, stále plaveš proti proudu, který nabývá na intenzitě... A najednou zjistíš, že už nemůžeš, už se topíš, ztrácíš dech a nezbývá už moc síly ani na to, zavolat si někoho na pomoc. Proto je určitě lepší, rozvrhnout síly tak, aby zbyly, aby vlastně byly a aby bylo dostatek možností obracet se k sobě i těm, které je možné požádat. V tuto chvíli jen vysíláme prosby a s díky čekáme na výsledky, které zatím neznáme!
Dlouhé čekání skrývá poznání...
Žádné komentáře:
Okomentovat