Konečně zase můžu volně dýchat. Nejsme svázána s uzavřeným prostorem. Jdu vstříc probouzející se přírodě, v doprovodu těch, co mám nejraději. Zhluboka dýchám a kladu nohu před nohu. Vyšlápnu až na stezičku, která obkružuje kouzelná místa v okolí. Z výšky se dívám na řeku, která se klikatí, občas teče do kopce a pak zase pluje dál. Sleduji své kroky a vedu vnitřní dialog sama se sebou. Jsem v klidu a pohodě s tím, co se zrovna děje a co prožívám. Naladěna na otázky i odpovědi, kterých se někdy nedostává. Zde, v otevřeném prostoru, jsem otevřena všemu, co přijde. Nebojím se čelit výškám, nepříjemným situacím a vím, že se nemůže stát nic horšího, než že se dozvím pravdu. O něčem, o někom, o tom i o onom... Pravdu, která může bolet, může osvobozovat, ale také plně zavazovat. A tak si tady s nadhledem jdu a očekávám, co přijde. A pokud to přijde, přijmu to tak, jak to bude!
Nadhled mít, problémy se moc netrápit...
Žádné komentáře:
Okomentovat