To byl zase den... Od rána vyhlížíme bouřky, ale sluníčko žhne a vysušuje již tak uschlou přírodu. Lidé se schovávají ve stínu a rozumný tvor by nevystrčil hlavu z brlohu. Přesto musíme dále fungovat a rozumně uskutečňovat nashromážděné úkoly. Bez nás se to prostě a jednoduše neobejde, protože úkoly sice nemají nožičky, ale přesto postupně přibývají. Sotva smažeme jeden rest, druhý se nám na hromádce objeví. Ještě jsme dostatečně nepopadli dech a už abychom vyrazili zase vpřed. Je to jako na závodní dráze. Stále musíš být ve střehu a připraven vyrazit do závodu jménem život. Někdy je to docela únavné, hlavně, když si počasí našeho středního pásma usmyslí, že jsme ve středomoří. Ale kde zůstalo to moře? Kde zůstal ten nádherný vánek a poklidné plynutí dne s dlouhou, línou siestou? Tam někde v dáli. My musíme pracovat a jít dál, protože jen tak naplníme námi dané činnosti a dospějeme k dalšímu kroku. Ale ten bude zase až zítra. Dnes už jen číst, odpočívat a usmívat se do ticha...
Nebojím se lenošení, vždyť na něm nic není!
Žádné komentáře:
Okomentovat