Miluji klidná rána, kdy venku pomalu svítá. Všechno kolem dostává zlatistvý nádech. Tma ustupuje světlu, den se probouzí a noc jde spát. S ránem přichází pomalé procitnutí ze snů, které nás zavedly do dalekých krajin a na cizokrajná místa. Člověk se pomaličku dostává zpět do svého běžného dne, který plyne jinak. Slunce dokáže projasnit i tu nejzamračenější tvář. Vykouzlí úsměv na bručounově tváři a připraví pohodový start do dalšího člověčího dne. Nic není nemožné a všechno je zřejmé. Radostné vstávání, společné snídání, tiché šlapání a jedinečné koukání. Z vrcholků je vždycky tak krásně vidět - Praděd, sníh, jesenickou krajinu, šišky i zajíce. Bez lidského mravenčení a ve společném kroku je tu přeci tak krásně... Díky za taková rána i dny plné společného souznění.
Pokud se nic nezmění, pokvete i kamení!
Žádné komentáře:
Okomentovat