Povzbuzující

Stýská se mi velice,
po italské Aprice.
Doma je vždy přece krásně,
jen nezbývá, než psát básně.

V duši snít a v hlavě mít,
ten krásný, ledový a zimní
klid.

Jen drobné malé ševelení,
když lyže do sněhu se včlení,
jen ten zvuk mě doprovází,
na cestě do běžných fází.

A pak zvuky srdci milé,
chroupání a zuby bílé.
To náš Šmudla převelice,
těší se z naší chumelenice.

Poskakuje a já s ním,
do pračky jej nepustím.
Tam jen prádlo a pak nic,
zítra uděláme trochu víc.

Dneska ještě chviličku,
nebudu mít honičku,
budu se jen drát a brát,
zítra potom radovat.
Jak jsme si to užili,
ve zdraví se vrátili...

A pak plna různé síly,
udělám do světa díry,
dokončím a připravím,
do pondělka vykročím.

Neboj se a nezoufej, s úsměvem je vždycky hej!