Tohle se mi nestalo,
moje psaní zaspalo,
nechtělo se probudit,
musela jsem hůlku vzít.
Prsty běží po klávesách,
jako mraky na nebesách
a já už teď dobře vím,
že nic takového nedopustím.
Každý den je nutné psát,
taky se pak radovat.
Trochu vzruchu prožívat,
aby jeden druhého měl rád.
Tak to prostě dneska chodí,
že nápady se těžce rodí,
když se ovšem vyvrbí,
sedíme jak na trní.
Proto pišme, pišme dál,
aby každý byl svůj král,
aby všichni věděli,
že po neděli je pondělí.
A tak pořád dokolečka,
zní nám v uších tahle tečka.
Možná také otazník,
pozor už jde zákazník....
Opožděná, ale přece, voda teče stále v řece!
Žádné komentáře:
Okomentovat