Krůček po krůčku pomalu našlapuji. Tělo se chvěje studeným vzduchem a hlava vzpomíná na vše, kdy bylo líp. Těžko odhadnout skutečné pohnuty kroků, které vedou náš život. Jednou je klid, podruhé všechno zurčí, dál pak už jen neskutečné minuty ticha. Oči se dívají a přesto nevidí nic, než holou realitu, pokrytou jen snítkami prachu. Dneska si říkáme, jak je krásné být tady a teď, ovšem zítra už chceme vše změnit a utéct. Nohy nás nesou, nedokáží běžet, jen stopují zaběhaný den, tak jako ten včerejší. Snad zítra bude možné utrhnout kousek drobnosti i radosti, seznámit se s něčím, co neočekáváme a projít světlem dál. Do krajiny lidského snění, dětského smíchu a radostného očekávání, z nitra duše i samoty těla. Snad to by každá včela chtěla, aby zase byla celá a hlavně bdělá...
Se stopou za divokou antipolou a ještě dál!
Žádné komentáře:
Okomentovat